V poválečné generaci českých skladatelů patří Jan Novák (1921-1984) bezpochyby mezi nejtalentovanější a nejvýraznější osobnosti.

Na počátku šedesátých let se Novák ve své tvorbě odvrací od velkých symfonických skladeb směrem k drobným formám. V této době vznikly i dvě komorní skladby pro cembalo, k jejichž kompozici dala podnět cembalistka Hana Šlapetová. V říjnu 1960 pro ni Novák napsal Sonatu brevis, vzápětí následovaly Inventiones per tonos XII clavicymbalo aut aliis instrumentis pinnatis modulandae (Invence ve dvanáctitónové soustavě pro cembalo a jiné klávesové nástroje). Zatímco dvanáct Invencí je inspirováno bachovskou polyfonií, kterou Novák - ve shodě s jeho tehdejším zájmem o adaptaci racionálního způsobu práce - propojuje s postupy dvanáctitónové techniky, představuje třídílná Sonata brevis drobnou a hravou skladbu, vtipně užívající jazzových postupů a stylu boogie-woogie. Prakticky celá tvorba Jana Nováka se nese v duchu neoklasické tvůrčí orientace. Charakteristickými rysy jsou jasná struktura formy, transparentní instrumentace, melodika v rámci volné tonality, živá rytmika a smysl pro humor. Ovlivnění dílem Bohuslava Martinů je patrné především ve skladbách z první fáze Novákovy tvorby. Od konce padesátých let je určujícím znakem příklon k latinské poetice; Latina, kterou Novák plynule hovořil, a kterou se - také jako básník - intenzivně zabýval, se stala hlavním inspiračním zdrojem jeho díla.

obsazení: cemb
materiál: part
nakl.č.: R 122