Jan Dismas Zelenka (*16. 10. 1679 - 23. 12. 1745) se hudebně vzdělával u otce varhaníka, později v Praze na studiích u jezuitů, pro které napsal i prvou známou skladbu (1704). V roce 1709 působil Zelenka na kůru pražského Klementina a zároveň jako kapelník u hr. Hartiga. Později však odešel do Drážďan (1711) a stal se kontrabasistou v proslulé královské kapele, kde působili mnozí významní skladatelé, mezi kterými se úspěšně uplatňoval. Byl proto vyslán do Itálie (1716) a do Vídně (1717-18), aby se u věhlasného Johanna Josepha Fuxe zdokonalil v kontrapunktu. Zelenka navštívil několikrát Prahu, také v roce 1723, kdy se zúčastnil korunovačních oslav, při kterých bylo provedeno jeho melodrama o sv. Václavu. V Drážďanech provozoval skladby českých skladatelů, např. Šimona Brixiho. I když Zelenka nedosáhl žádaného kapelnického místa, stal se posléze "dvorním skladatelem" (asi 1731). Ve společensky a nábožensky cizím protestantském prostředí oceňovali osamělého a snad i podivínského Zelenku mnozí současníci, mezi nimi Georg Philipp Telemann a Johan Sebastian Bach.
Zelenkův tvůrčí odkaz zahrnuje instrumentální díla a vokální chrámová díla, oratoria, mše, responzoria aj. V Žalmech a v Magnificat pro sóla, sbor, orchestr a varhany se střídají často velmi krátké, tempově a výrazově odlišné věty s náhlými harmonickými přechody tónin. Posluchače překvapují pro Zelenku typickou formální asymetrií a kompoziční libovůlí. Jen v závěrečných partiích převládají kontrapunkticky vyvážené sbory. Ve středních částech zdůrazňují závažná místa v textu vypjatá pěvecká sóla doprovázená koncertantními nástroji, zejména hoboji. V úvodu žalmu De profundis (věnovanému památce zesnulého otce) navozují hluboké pěvecké hlasy a nástroje tísnivou náladu. Mnohotvárné melodické invenci vtisknul Zelenka jednotící ráz názvuky a citacemi gregoriánského chorálu.
Jaroslav Bužga