Komentář k původnímu LP albu 11 0398-1, které vydal Supraphon v roce 1990:
Osmiletý zahrál houslové koncerty Beethovena a Brahmse, v deseti letech se stal žákem Jana Mařáka a 11.4.1915 hrál s Českou Filharmonií a dirigentem Vilémem Zemánkem Fantazii na skotské národní písně, op. 46 Maxe Brucha. Hned po skončení války se rozjel do ciziny jako oslňujcící virtuos: Váša Příhoda (22.8.1900 – 26.7.1960) začal svým uměním dobývat svět. Přesto na začátku téměř ztroskotal a musel dokonce v Miláně přijmout místo kavárenského houslisty. Zde si jej však všimnul sám Arthuro Toscanini a pomohl mu z nejhoršího. A potom již následovaly triumfy, jeden za druhým. Dostalo se mu pocty, že mohl hrát na housle Niccolo Paganiniho, skvělý úspěch měla řada koncertů v Itálii, ale záhy mu byla Evropa malá, takže zamířil za oceán a hrál v USA, Kanadě, v Jižní Americe i v Africe a brzy znal hlas jeho houslí celý kulturní svět.
Zázračný talent. Paganiniho pověstné variace Nel cor piu non mi sento, považované za nejtěžší skladbu houslové literatury, hrál ve vlastní úpravě, v níž autorem nakupené obtíže ještě znásobil. V podání děl janovského čaroděje houslí byl nedostižný a ještě dnes budí jeho paganinské nahrávky úžas a respekt.
Váša Příhoda byl typický romantický houslový virtuos. Jeho přístup k interpretovaným skladbám byl ryze subjektivní, více než o přísnou slohovost mu šlo o výrazovou sílu, jak o tom svědčí i sonáta Giuseppe Tartiniho Ďáblův trylek, v níž více než barokní hudba jej inspiroval romantický příběh o zjevení ve snu.
Těžiště Příhodova repertoáru bylo v hudbě romantické. Houslový koncert a moll, op. 53 Antonína Dvořáka hrál oduševněle a vroucně a kdo slyšel jeho poslední vystoupení na Pražském jaru 30. května 1956, nikdy na ně nezapomene, stejně jako na Dvořákovu Sonatinu, op. 100 nebo Romantické kusy, op. 75. Jednou ze skladeb, které přímo ideálně vyhovovaly jeho uměleckému naturelu, byly Cikánské melodie Pabla de Sarasateho. Enormní technické nároky a příležitost k opojně krásné kantiléně i výbuchům vášně v závěrečné stretě, to byl prostor, v němž se Váša Příhoda pohyboval s přesvědčivou jistotou. Neváhal hrát ani transkripce skladeb určených původně pro jiné nástroje, jen když v nich mohl realizovat své umělecké přesvědčení a hráčské mistrovství.Do této kategorie patří adaptace slavného valčíku z opery Růžový kavalír Richarda Strausse, Chopinovy klavírní Ukolébavky a efektní skladba Anatola Provazníka, kterou hrával často jako přídavek. Bez většího úspěchu se pokusil i o tvůrčí činnost, ale Capriccio na naší desce je dokladem jemného vkusu a umění miniatury.
Váša Příhoda hrál na Stradivariho housle Camposelice z roku 1710, které nedlouho před smrtí prodal československému státu do státní sbírky nástrojů. Posledních patnáct let života umělce bylo vedle ohromných uměleckých úspěchů poznamenáno i starostmi a nedorozuměními v souvislosti s jeho koncertní aktivitou v době války. Zklamán odešel v roce 1946 z vlasti, přijal dokonce turecké státní občanství a objevil s v Praze až na zmíněném festivalovém koncertě v roce 1956. Dnes, kdy již můžeme v dostatečném časovém odstupu zhodnotit sine ira et studio jeho umělecký význam, musíme konstatovat, že Váša Příhoda patří mezi nejpřednější představitele českého interpretačního umění a do jedné řady mistrů houslového smyčce, na jejím začátku stojí Josef Slavík a na konci Josef Suk.
Jaroslav Holeček, 1989