Z komentáře Miroslava K. Černého k původnímu LP albu 1 10 1889 "Leoš Janáček Taras Bulba - Antonín Dvořák Zlatý kolovrat" vydanému v Supraphonu v roce 1975 a nyní vycházejícímu v původní podobě digitálně poprvé:
Vznik Dvořákovy symfonické básně Zlatý kolovrat a Janáčkovy rapsódie Taras Bulba dělí od sebe dvě desetiletí. Ještě menší interval - toliko třináct let - leží mezi narozením obou těchto tak výrazných osobností české hudby. Ve svém životě se také setkaly a sblížily a navzájem na sebe hluboce zapůsobily. Přirozeně byla stopa, kterou zanechal starší Dvořák v raném díle Janáčkově mnohem hlubší než naopak. Ale byly to osobnosti protikladné celým svým založením. To nemůže ujít nikomu, kdo se zaposlouchá do jejich díla. Jakoby mezi nimi stály celé světy a věky. Janáček také umělecky dozrává značně později, prakticky až po smrti Dvořákově, když v r. 1904 pronikl na večejnost významněji Její pastorkyní. To teprve uvolnilo jeho tvůrčí síly, které se pak zdvíhají strmou křivkou až k závěru jeho života. Janáček odpovídá již jiné době a jiným skutečnostem než Dvořák. A přece je mezi nimi cosi společného.
Obě skladby na této desce jsou skladby programní. Pokračují v tradici symfonické básně 19. století, kterou vytvořili Liszt a Smetana, jejichž dílem tak dospěla k syntéze snad několikatisícitiletá snaha lidí zobrazit hudbou děje a vztahy vnějšího světa. Zdaleka tím však toto lidské úsilí nekončí. Hledá nové vztahy i nové cesty...