Z komentáře Dr. Ratibora Budiše k původnímu LP albu 11 0373 "Petr Messiereur - housle (Bach, Sluka, Paganini, Martinů)" vydanému Pantonem v roce 1974 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Důstojným reprezentantem střední generace české houslové školy je PETR MESSIEREUR, narozený v r. 1937. Po absolutoriu pražské konzervatoře, kde studoval u prof.dr. Josefa Micky, se stal posluchačem pražské AMU ve třídě prof. Jaroslava Pekelského, u něhož také v r. 1964 absolvoval se Sukovou Fantasií. Počítáme-li jeho první samostatné vystoupení v Praze v r. 1954 za zahájení pravidelné koncertní činnosti, lze konstatovat, že za téměř dvacet let svého sólistického působení koncertoval Petr Messiereur ve všech významných centrech naší země jak v recitálech tak i ve spolupráci se všemi čelnými symfonickými tělesy v Československu. Pravidelně je hostem v Čs. rozhlase, kde nahrává hlavně stěžejní díla houslového repertoáru, a vystupoval rovněž několikrát v Čs. televizi...
LUKÁŠ SLUKA (1928) dokončil svou sonátu v r. 1970, kdy ji také Petr Messiereur poprvé uvedl na Přehlídce nové tvorby..Interpret ji charakterizuje jako "..stručnou a po prvém poslechu srozumitelnou hudbu, která je moderní, aniž používá nekonvenčních prostředků". BOHUSLAV MARTINŮ (1890-1958) vytvořil v letech 1924- 1930 skupinu pozoruhodných orchestrálních děl jako např. Half-Time, La Bagarre (Vřava) Rapsódie, Le Jazz, Jazz-Suite včetně jazzového baletu Šach králi, v nichž se dal plodně ovlivnit rytmickým, dynamickým, harmonickým i barevným bohatstvím jazzové hudby. První houslová sonáta C dur z roku 1929 je ve všech větách téhož rodu. Zbývající tři skladby patří podle slov interpretových k houslové abecedě. JOHANN SEBASTIAN BACH (1685-1750) napsal Šest sonát a partií pro sólové housle ve dvacátých letech 18. století jako velkoryse koncipované dílo, jež považujeme dosud právem za vrchol náročnosti houslového umění. Proslulá Ciaccona je pátou částí druhé partity a svým rozsahem a závažností je vůbec nejvypjatější částí celého cyklu. Technická, výrazová i stavebná náročnost Ciaccony dokazuje Bachův záměr učinit z houslí jediného nositele výrazu i hloubky myšlenkového záměru. Nesporným kladem skladeb NICCOLY PAGANINIHO (1792-1810) je jejich hudební hodnota, jež se nevytratila ani při užívání nejexkluzivnějších prvků nástrojové techniky. Vedle originálních skladeb, jakými jsou např. houslové koncerty, 24 Kapricí, Moto perpetuo a sonatiny pro housle a kytaru, mají Paganiniho četné variace na operní či jiné melodie ráz spíše konvenční. Patří mezi ně také Nel cor piú non mi sento, v nichž každá variace přináší nový náročný problém: jednoduché i dvojité flageolety dvojhmatové pasáže, pizzicata levou rukou, arpeggia, házené smyky apod…