Komentář Karla Steinmetze k původnímu LP albu 8111 0477 „A.Fried: Sonatina drammatica – J.Vičar: Japonský rok – J.Klusák: Smyčcový kvartet č. 3“ vydanému Pantonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu v Supraphonu v původní sestavě a podobě poprvé digitálně:
Dramaturgická zásada kontrastu a rozmanitosti různých světů tří komorních děl svedla na tuto desku autory narozené v různých dekádách první poloviny 20. století. ALEXEJ FRIED (1922) je typem skladatele, pohybujícího se s jistotou ve dvou odlišných oblastech hudebního umění. Ve svých kompozicích usiluje o syntézu vážné hudby a jazzu. Byl vyškolen nejprve na brněnské, pak na pražské konzervatoři a AMU v Praze u E.Hlobila a P.Bořkovce. Bohatou praxi aranžérskou i hráčskou získal v našich předních jazzových ansámblech. Třívětou SONATINU DRAMMATICU pro housle a klavír napsal v roce 1975. Po formální stránce jde o klasický půdorys sonatiny, ovšem s četnými mezivětami, variacemi a pod., dramatického charakteru a metrorytmiky. Tektonický princip uplatněný v tomto díle však vysoce překračuje rámec jazzového myšlení. JAN VIČAR (1949), muzikolog, skladatel a sbormistr mladší generace se věnuje spíše vokální tvorbě. Také on se často inspiruje oblastí jazzu a pop music, navíc i folklórem. Cyklus třinácti písní pro soprán, flétnu a klavír (piano préparé) na slova japonského básníka 16. století Bašó JAPONSKÝ ROK je spolu s kantátou Křik dosud nejúspěšnější kompozicí tohoto skladatele. Skladba vznikla pod hlubokým dojmem, který v autorovi zanechala jeho cesta do Japonska v létě 1979. Proto také se v díle vyskytují japonismy, jako jsou pentatonika, glissanda, tremola, trylky, nátryly, unisona, heterofonie a pomocí piana préparé (mazací gumy rozhozené po strunách klavíru) a je částečně napodoben zvuk japonských nástrojů kota a šamisenu. Celý cyklus je členěn do pěti částí (Jaro, Léto, Podzim, Zima a Závěr) a jeho textovým východiskem byly typické sedmnáctislabičné útvary japonské poezie haiku. JAN KLUSÁK (1934) zastupuje na desce komponistu střední generace. V době vysokoškolských kompozičních studií na AMU v Praze (žák J.Řídkého a P.Bořkovce), ale i o něco později se projevovala v jeho kompozicích spíše neoklasická orientace, v šedesátých letech však dochází v Klusákově tvorbě spíše k uplatnění poznatků dodekafonie a seriálních technik. Zároveň se však skladatel vědomě přihlásil k velkým vzorům - k Brucknerovi a Mahlerovi. Jejich vliv se projevil hlavně ve výrazové stránce Klusákových děl. V sedmdesáti letech dospěl teoreticky i ve vlastní kompoziční praxi ke zcela vlastnímu slohu, v němž je napsán i 3. SMYČCOVÝ KVARTET z roku 1975. Je to jednovětá skladba s jediným tématem ve zcela osobité formě, kterou skladatel nazývá invencí.