Nikdo není jen zápis v matriční kolonce. Jako tvorové z masa a kostí cítíme, že s dějinami, které nás tam vmáčkly, je cosi v nepořádku… Literární světoběžník, jehož nadšení děním v zemi uprostřed Evropy okouzlilo i naše čtenáře, se v románové novince zasazené do nejtužší éry viktoriánské Anglie zdánlivě obrací proti všemu, co zatím napsal. A přece je to nezaměnitelně on. Simon Mawer sloučil suchopárné záznamy obecních matrik i vzácné snímky z ohmataných rodinných fotoalb do elegie o tom, co biologové jako on obvykle pojmenovávají takto: inteligence každého organismu souvisí přímo úměrně s jeho schopností přizpůsobit se nepřátelským životním podmínkám. A dokládá to na osudech prapředků v genealogickém směru „po meči“ i „po přeslici“. Ať už tedy v jeho uhrančivém převyprávění sledujeme dickensovský zápal sirotka, jenž tolik toužil plavit se po mořích, trauma švadlenky, co ve víru velkoměsta otěhotněla s hejskem, anebo drama rodiny mladého vojáka z povolání, kterou rozdělila britská účast v bojích krymské války, výsledkem je to, že jejich nejbližší jsou nuceni protloukat se pouze díky blahosklonnosti elit hledících na ně spatra.

Spisovatelovo pátrání v uzlových bodech vlastního rodokmenu ukazuje mezní situace žen-matek, jež byly v tehdejších poměrech přinuceny být samoživitelkami a bez pomoci mužů řešit dennodenní bitvy kreativně. A pragmaticky správně, protože opravnou druhou šanci dějiny člověku neposkytují. Románová kronika, v níž autor Skleněného pokoje vynesl na světlo záseky a zdánlivé suky v historii svého rodu, oslavuje neokázalé ženské odhodlání prolomit viktoriánské předsudky.

„Strhující (…). Jak podotýká sám autor, emoce z matrik nevyčteme. Mawer využívá veškerý svůj spisovatelský um, aby je vycítil z útržkovitých detailů spletité rodinné historie. Silné ženy, k jejichž DNA se hrdě hlásí, jsou nezapomenutelné, a stejně tak hlas, jímž je jako mág příběhu obdařil. Byly všechno možné, jenom ne obyčejné.“ – The Financial Times.

„Výjimečné románové cvičení na téma, které trápí západní civilizaci, zvlášť v povzneseně britském podání. Na osudech Mawerových postav, jež chtě nechtě proplouvají spalující realitou, se ukazuje, jak se tisíckrát omletá fáma stává nezpochybnitelnou pravdou a nástrojem ostrakizace. A kdo proboha myslí na ty, kdo jsou pod touhle knutou nuceni žít?“ – The Guardian.

„Bravurně pojatý příběh přibližuje těžkosti i křehké opory každodenního života v devatenáctém století. Mawer v něm působivě obhajuje roli vyprávění jakožto důležitý nástroj v našem poznání dějinných zákonitostí.“ – Daily Mail.