Rondo pro fagot a klavír op. 168 je dílem Lukášova vrcholného tvůrčího období. Vzniklo v roce 1981 v období skladatelova zvýšeného zájmu o instrumentální hudbu, především pak o tvorbu koncertantní.

V těsném okolí Ronda vznikla řada nástrojových koncertů (flétnový, houslový, cembalový, harfový) a základní koncepce Ronda koncertantní princip rovněž využívá.
 
Byla-li řeč o Lukášově pevném zakotvení v tradici, pak Rondo pro fagot a klavír je toho přímo ukázkovým příkladem. Hudební řeč je jasně tonální (základní tóninou díla je f-moll) s proměnlivými modálními postupy právě v oblasti melodiky. Jsou zde samozřejmě i typické lukášovské kompoziční obraty odvozené z folklórního terénu: rozmanité ostinátní figury vynalézavě rozmisťované a posouvané převážně v diatonických souřadnicích, heterofonie i další postupy tak typické pro osobitou lukášovskou fakturu.
 
K tradičním východiskům poukazuje i forma skladby – volně, avšak zřetelně členěné rondo. Dokonce i žánrově je zde zřejmá tradiční vazba na velmi frekventovaný typ krátkého koncertního kusu pro virtuózně traktovaný sólový nástroj s klavírem. Oblíbený byl již od dob vrcholného klasicismu a hojně rozšířený zejména v 19. století, kdy se stal neodmyslitelnou součástí hudby pro poloveřejné, eventuálně soukromé prostředí (hudební salón).

Hudba působivě střídá momenty brilantní virtuozity a partiemi lyricky citovými (využití nenapodobitelné fagotové kantilény), což jí zaručuje, jako ostatně celému Lukášovu dílu, širokou posluchačskou oblibu.

Fagotový part revidoval Milan Muzikář.

obsazení: fg, pfte
materiál: partitura, part
durata: 8'20''
nakl. č.: R 431