Když je vám čtyřicet a diagnostikují vám ADHD, je to úleva. Ale co dál? Diagnózu ADHD si obvykle spojujeme s neposednými chlapci, kteří vyrušují a perou se. Výzkumy ale ukazují, že porucha pozornosti — ať už s hyperaktivitou, nebo bez ní — postihuje stejnou měrou i dívky. A s dospělostí nikam nezmizí. V důsledku dlouholetého medicínského stereotypu jsou ženy poddiagnostikované, osvojí si nevědomé kompenzační mechanismy, a teprve až přestanou zvládat souběh mateřství, domácnosti, vztahů a práce a začnou se potýkat s depresemi či úzkostmi, získají diagnózu ADHD. Často až po třicítce. Zpětně se tak vysvětlí mnoho jejich životních karambolů. Prostřednictvím příběhů takových „roztěkaných“ žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům. Z příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, však vyvěrá i naděje — život s ADHD sice není snadný, avšak pokud tyto ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale mluví o nich nahlas, začíná je vnímat a přijímat i společnost.