Když jsem hleděla do mrtvých očí svého otce, myslela jsem si, že je po všem. V určitém slova smyslu i bylo, jenže jak se říká: jedny dveře se zavřou a jiné otevřou. A mně se otevřely brány do světů, o jejichž existenci jsem věděla pouze z knih. Zpočátku jsem byla nadšená, ale euforie z toho, že jsem napůl dračice, rychle vyprchala. Příběhy nejsou takové, jak o nich čteme v knihách. Světy stvořené díky múzám a drakům se zrovna nepodobají knižním předlohám. Jsou děsivější. Temnější.

Proto jsem se rozhodla, že se od nich budu držet dál. Ale znáte to, člověk míní, a okolnosti mění.

Když se mi k nohám skutálela hlava Sněhurky a její prázdný pohled se mi vryl pod kůži, nikdo se mě neptal, jestli chci být vtažená do dění, kterému nerozumím.

Vytrhli mě z mého života a postavili před minulost, která otevírala svůj hrůzostrašný chřtán a bylo jí jedno, že se nechci nechat spolknout. Bohužel pro ni… Já se tak lehce pozřít nedám. A měla jsem v plánu to dokázat i černoocasému drakovi. Muži, který mě propaloval pohledem.

Muži se zjizvenou tváří.