Ve světě Adriana Whitea je zakázáno několik věcí.

Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi zaměstnanci.

Tedy pokud nejste já.

Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to bych lhala.

Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, již jsem mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.

Svojí kanceláři vládne železnou rukou a ledovým pohledem. Každý den v jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška, kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.

Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy ne­usmívá. No, před výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když celá vyděšená z turbulencí v letadle na služební cestě nechtíc skončím se rty v jeho rozkroku. Nebo se ocitnu napůl nahá v jeho hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to, kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí. A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.

Adrian: Nezlomí ji to, ale zcela nepochybně ji to ohne. A řekl bych, že o můj stůl.