Většinou jsem se řadila mezi milovníky koček. V tom smyslu, že bych upřednostnila kočku v devíti z deseti případů. Nebylo to proto, že bych je měla nějak extra ráda, jen jsem neměla extra ráda většinu lidí. Můj soused mezi většinu lidí nepatřil. Žil v bytě naproti mně a byl to ten typ perfektně oblečeného chlapa v nóbl botách, který voněl jako reklama na Calvina Kleina a navíc to vypadalo, že ví, jak se používá dentální nit. Ale k věci, tenhle chlap měl očividně svůj život pečlivě uspořádaný. Byl to pan Dokonalý, ale já si myslím, že by potřeboval trochu srazit hřebínek. A jako na zavolanou jeho dlouhý, tlustý balík pronikl do mé malé, úzké poštovní schránky. Vím. Naprosto nechutné. Evidentně to byl trik, jak po mně vyjet. Pomineme-li fakt, že ho tam dala pošťačka, věděla jsem, co hraje můj soused za hru. Ano, naprosto přesně jsem to věděla. Tak jdeme do toho. Nebo spíš na to. A ještě k tomu mi v byte na ten balík několikrát spadl nůž. Prakticky se sám otevřel a já neměla na výběr než se do něj podívat. Z balíku na mě koukalo jeho malé tajemství. Jak se ukázalo, pan Dokonalý nakonec nebyl tak dokonalý. Kdo by to byl tušil? Nápověda: Já ano. Ale naprosto jsem si hodlala užít každou vteřinu toho, co mělo přijít.