Vysoké Tatry jsou ve srovnání například s Alpami opravdu jen takříkajíc „kapesní velehory“: od západu k východu měří sotva 26 km a od jihu k severu 17 km, byť v celém oblouku Karpat jsou samozřejmě nejvyšší. Jejich strmé, skalnaté a divoce rozervané masivy se výrazně liší od všech okolních, podstatně obleji tvarovaných pohoří, včetně bezprostředně sousedících Západních Tater (blíže viz samostatný průvodce). Vrcholem Gerlachovského štítu dosahují maximální nadmořské výšky 2655 m. V dolinách Vysokých Tater se jako lesklé vodní perly ukrývají četná horská jezera, na slovenské straně nazývaná plesa, na polské stawy. Toto území zcela mimořádné krajinářské a přírodní hodnoty bylo roku 1949 (v Polsku 1955) prohlášeno národním parkem a od té doby se na něj vztahuje nejvyšší možný stupeň zákonné ochrany. Svou přitažlivost Vysoké Tatry nijak výrazně neztratily ani po ničivé vichřici v listopadu 2004, které padly za oběť nádherné, převážně smrkové lesy na jižních svazích ve výškách zhruba od 800 do 1300 m. Dnes lze říci, že i tento silně zdevastovaný vegetační pás v prostoru mezi Vyšnými Hágy a Tatranskou Lomnicí se po dvaceti letech již do značné míry opět zotavil a zazelenal. Zájemcům o bližší poznání Vysokých Tater nabízí tento průvodce 50 (s variantami ještě více) vybraných tras všech stupňů náročnosti, pro příležitostné výletníky i náročnější vysokohorské turisty – na úpatí hor, dolinami k jezerům a chatám, do sedel, na hřebeny a vrcholy, jak ve slovenské části horstva, tak i na jeho polské straně v okolí tradičního goralského centra Zakopané. Kdo sem zavítá nejen s otevřenýma očima, ale i srdcem, rozhodně nebude litovat. Tatranské doliny, hřebeny a štíty mají svou duši a charakter, stejně jako místní lidé. Mnozí turisté ze Slovenska, Polska, Moravy a Čech je dokonce už léta vnímají jako životní styl, jako vnitřně očistné místo každoročních opakovaných návštěv a duševní fenomén, který nám pomáhá překonávat i ty nejtěžší životní situace.