Z komentáře Marty Otlové k LP albu 1 11 2323 "Fauré Sonáty pro housle a klavír Yuriko Kuronuma & Jan Panenka" vydanému Supraphonem v roce 1978 v koprodukci s firmou CBS-Sony Tokio a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V hudebním oboru dnešního nefrancouzského Evropana je dílo GABRIELA FAURÉ (1845-1924) spíše historickým pojmem než znějící skutečností. Je to osud, který postihuje celou jeho generaci - Edouarda Lalo, Gustava Charpentiera, Emmanuela Chabriera, Hebriho Duparca, Vincenta D´Indy a do jisté míry ze starších i učitele Faurého Camille Saint-Saënse. Pro Evropu to byla velká jména doby, živá zůstala jen v domácím prostředí. A přece jejich čas, čas mezi smrtí Berliozovou (1869), pozdním dílem Césara Francka a premiérou Debussyho Pelléa a Mélisandy (1902) je novým jarem francouzské hudby. Právě tehdy se v ní zakořenilo soustavné směřování k národní osobitosti, vyhraněnosti a energickým impulsům. Sem patří východiska Debussyho impresionismu, ale také hned další vrstvy velkých moderních mistrů, od Florenta Schmitta, Ravela až po Alberta Roussella. A je charakteristické, že právě tito skladatelé stejně jako další, mladší a pro hudební svět nesporní svou jedinečností jako byl Honegger a Milhaud se k Faurému a jeho generaci hlásí právě pro onen nový technický a stylový základ, jenž si i přes desetiletí, naplněná v dalším vývoji tolika prudkými obraty a přínosy podržel svou svěžest a bezprostřednost. Faurého generace ve francouzském vývoji zhodnotila a zužitkovala romantické dědictví v úsilí o jasný, lyrický svět poetické formy utvářené v přesných konturách v udivující proporčnosti a zcela zvláštní, bohaté, jemně odstiňované barevné sonoritě. Tvůrčí orientace Faurého je univerzální a neodděluje se od půdy, na níž poslední třetina století znamená především výstavbu velkých koncertních a symfonických institucí, dobu velkého nadšení wagnerianského a nebývale intenzívní otevřenosti evropského pozdního romantismu od Němců, až po Rusy. Avšak soustředění, které Faurého charakterizuje obzvláštním příklonem ke komorní písni, zároveň naznačuje tón jeho uměleckého projevu. Ať to jsou klavírní skladby, ať instrumentální formy, je za nimi rozechvělý verš Hugův, Gautierův, Baudelairův, Verlainův, Maeterlinckův a mnoha jiných velkých básníků této doby...(Obě houslové sonáty) svým způsobem ohraničují Faurého počátky a pozdní fázi jeho kompozice. Op. 13 A dur je z roku 1876 a byl dílem, které Saint-Saëns uvedl do veřejnosti nadšeným kritickým komentářem. Op. 108 E dur je pak z roku 1917. Komornost obou sonát je založena na homogenní syntéze vytříbené, jiné a přehledné formy, přesné kontuře velkého obrysu i vnitřní výstavby...Faurého projev je diskrétní, neokázalý, vnitřně vyvážený. Dýchá z něho velká kultura a onen klasický základ, který se z francouzského formování nikdy neztratil...