Komentář Mileny Sršńové k původnímu LP albu 1110 3383 "Koncerty a sonáty pro trubku Vivaldi, Torelli, Marcello, Stradella, Tessarini" vydanému Supraphonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Období baroka je jednou z nejvýznamnějších etap historie sólové hry na trubku. Během 17. století se rozvinula technika hry na tento nástroj do té míry, že i pro dnešní interprety, hrající na moderní ventilový nástroj, jsou barokní party pro trubku zkouškou hráčské virtuozity. Tehdejší trubači se museli pohybovat pomocí přefukování ve vysokých polohách zvaných "clarino" (odtud název pro barokní trubku), neboť teprve ve čtvrté oktávě od základního tónu nástroje, mezi 8. a 16. alikvotním tónem, mohli dosáhnout souvislé tónové škály. U D-trubky, což bylo tehdy nejčastější ladění, byl tehdy klarinový rejstřík mezi dvoučárkovým a tříčárkovaným d. Hra ve vysokých polohách byla poněkud usnadněna stavbou nástroje; klarina měla úzkou menzuru (4-8 mm), stočený tubus v délce až 220 cm a mělký nátrubek. Jistější intonaci v rychlém tempu umožňoval zvláštní jemný nátisk rtů na nátrubek. Jistější intonaci v rychlém tempu umožňoval zvláštní jemný nátisk retů na nátrubek. Barokní virtuózové na trubku byli speciálně školeni a někde se sdružovali do společenstev a cechů. V Německu např. směli jen členové cechu použít klarinového rejstříku, ostatní trubači hráli jen tóny přirozené řady do 8. alikvotu (tzv.principálová hra). Po roce 1750 umění hry na klarinu vymizelo a nebylo v původní podobě a bývalém rozsahu již nikdy vzkříšeno. Neobyčejná dokonalost hry na trubku podnítila přijetí tohoto nástroje do umělecké hudby v 17. století, ale vybízela přímo k uplatnění trubky (vedle houslí a flétny) jako jednoho z hlavních prvních nástrojů v sólových partech sonát, sinfonií a koncertů. Jedním z hlavních center pěstování hry na trubku byla Bologna s proslaveným orchestrem baziliky San Petronio. Pro tuto baziliku pracoval řada skladatelů, mezi nimiž zaujímá čelné místo GIUSEPPE TORELLI (1658-1709), zakladatel houslového koncertu a tvůrce a tvůrce řady sonát, sinfonií a koncertů s trubkovými sóly. Roku 1681 napsal ALESSANDRO STRADELLA (1644-1682) ke sňatku Pauly Brignolové a Carla Spinoly v Janově serenatu "Il Barcheggio" pro tři zpěvní hlasy, trubku, dvoje housle a basso continuo. Její součástí je i sinfonia se sólovou trubkou. Nadaný houslista a skladatel BENEDETTO MARCELLO (1686-1739), povoláním právník a diplomat benátské republiky...věnoval svých 12 sonát op. 2 původně flétně. Dobová praxe umožňovala transkripce partů i pro jiné nástroje. Instrumentální tvorba vynikajícího houslisty a autora pozoruhodné houslové školy "Grammatica di musica" CARLA TESSARINIHO (kolem 1690- po 1766) má řadu rysů galantního slohu - průzračnou melodiku, jasné frázování a taneční charakter hudby. Také ANTONIO VIVALDI (1678-1741), velký dovršitel formy barokního koncertu věnoval několik děl sólové trubce...

MIROSLAV KEJMAR (*3.7.1941) se začal učit na trubku v deseti letech u místního kapelníka J.Janků. V roce 1963 se stal posluchačem pražské konzervatoře ve třídě prof. V.Junka, pod jehož vedením pokračoval ve studiu i na Akademii múzických umění, kterou absolvoval ve svých třiceti letech Již v době studií působil v orchestru Hudebního studia v Karlíně, Divadla na Vinohradech, ve Filmovém symfonickém orchestru a svůj mnohostranný talent uplatňoval i v orchestrech tanečních (např. K.Duby, K.Vlacha, v.Hybše aj.). Od roku 1970 je členem České filharmonie. Soustavně se věnuje sólové hře a vystupuje se všemi předními československými tělesy...Oslnivá technika, křišťálově znějící výšky a oduševnělý muzikantský projev jsou jeho největšími trumfy. Kromě práce v orchestru a sólistické činnosti je členem souboru Pražští žesťoví sólisté a příležitostně hraje i s jinými komorními tělesy...Přestože Kejmarova cesta za vážnou hudbou nebyla snadná, dnes se svou technickou i uměleckou formou řadí mezi trumpetisty světové úrovně.