Z komentáře Ivana Štrause původnímu LP albu 11 0351 "Bárta, Fišer, Matěj: Houslové koncerty" vydanému Pantonem v roce 1973 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Když mi LUBOMÍR BÁRTA hrál poprvé v dubnu 1971 svůj druhý houslový koncert, nemohlo mne ani ve snu napadnout, že poslouchám skladatelův labutí zpěv, vzdáleně příbuzný s houslovým koncertem Památce anděla A.Berga. Čtyři sevřené části, většinou volné ABA formy, prozrazovaly na první poslech nejen zkušenou ruku skladatele profesionála, ale byly obestřeny tajemně smutným závojem romantické melancholie…Druhý koncert je romantický hlavně ve smyslu základní koncepce – postavit proti neúprosnosti sentiment jako obranu. Také intimita projevu, ponechávající houslím prostor k volnému, až improvizačně vyprávěcímu manévrování, je sugestivní…Původní záměr L.FIŠERA napsat ysayovský houslový koncert se zhušťoval tak dlouho, až dospěl ke tvaru houslí, provázených tympány a zvony. Ohraničen citátem chorálu z autorova Requiem; Fac as Domine de morte transire ad vitam – zpracovává Crux třípůltónový prvek v řadě virtuózních metamorfóz. Tympán reprezentuje neúprosný tok času, postupně zužující prostor pro akci houslí, až je úplně vytlačí. Svou naléhavostí má Crux jednu interpretační zvláštnost: ať se člověk snaží sebevíc o technické způsoby cvičení, během několika okamžiků je vtažen do dění a chtěj nechtěj musí cvičit fortissimo. Orientální kolorit MATĚJOVA koncertu je dán jednak autorovou příchylností ke kulturám středního Východu, jednak výběrem tematického materiálu, vycházejícího z atmosféry opery „40“ dnů podle románu F.Werfela. Dusné klima, navozené hned z počátku dvanáctitónovým tématem v houslích se pročistí velkou kadencí, aby se proměnilo v energickou, bojovnou hudbu, rozvíjející barvitý sled obrazů od mužného hlavního tématu přes líbeznost a zvláštní harmonickou pikantnost tématu vedlejšího až ke smutečním surmám v kodě první věty. Druhá věta je scéna starobylého rituálu Pohřeb zvonů (Když hrozilo arménské vesnici nebezpečí a obyvatelé se uchylovali do hor, bývaly zvony sejmuty s věží a položeny do hrobu s podobnými obřady, jako těla lidská, neboť hlas zvonů představoval pro obyvatele vesnice hlas nebes). Osamělý duet flétny a houslí, inspirovaný řeckým pravoslavným chorálem spolu s hojným použitím tam-tamu dodává celé větě až magický charakter. Po opadnutí velkého oblouku, v němž je celá věta vybudována, následuje attacca finále…Požitek, který houslista zakouší při interpretaci Matějova koncertu, je dán výborně hratelnou sazbou sólového hlasu, přesně posazenou do houslí a také oním orientálním koloritem, patrným zejména v lyrických myšlenkách, harmonicky podivuhodně okořeněných. V neposlední řadě je to i sama povaha sólového hlasu, který není koncertantní součástí orchestru, nýbrž vedoucím a protihráčem celého orchestrálního komplexu.