Komentář Miloše Pokory k původnímu LP albu 0 11 1233 "Fritz Kreisler Houslista" vydanému v Supraphonu v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

Legendární houslista FRITZ KREISLER (nar.1875, zemřel 1962) pochází z rodiny vídeňského lékaře. Jeho otec s vášní amatérsky muzicíroval a traduje se, že jeho zvídavý syn uměl dříve číst noty než abecedu a již ve čtyřech letech začal hrát na skutečné malé housle. Vídeňská konzervatoř tehdy nepřijímala žáky mladší deseti let, u mladého Kreislera však učinila výjimku. V deseti letech, kdy jiní adepti byli na školu teprve přijímáni, měl tento nadaný hoch už za sebou tři ročníky a prvé vítězství v houslové soutěži. Zajímavé je také, že v harmonii byl žákem Antona Brucknera, jehož osobnost v něm zanechala trvalé vzpomínky. První cesta z Vídně mu vynesla doporučení ke studiu na pařížské konzervatoři v Massartově třídě, které, opět s 1. cenou, dva roky nato ukončil. Po návratu z prvého amerického turné s Moritzem Rosenthalem ho otec přiměl k dokončení klasického vzdělání, jež mělo být završeno medicínou. Tu však Kreisler nedostudoval a po splnění vojenské služby (v r.1896) se opět vrátil ke své hudební kariéře. V té době už i komponoval (vznikla například kadence k Beethovenovu houslovému koncertu, kterou velmi ocenil jeho přítel Arnold Schönberg), pořizoval úpravy známých děl houslové literatury – avšak především koncertoval. S dirigentem Hans von Richterem vystoupil poprvé před Vídeňskou filharmonií, procestoval Rusko a Orient, hrál v Berlíně pod taktovkou slavného Artura Nikische a po předčasném propuštění (pro zranění) z rakouské armády se odebral opět do Spojených států, kde dosáhl svými vystoupeními v Carnegie Hall světového triumfu. Ke slovu přicházejí i úspěšné premiéry Kreislerových operet (Apple Blossoms a Sissy), houslových transkripcí cizích skladeb a vlastních kompozic. Když nacisté okupovali Rakousko, obdržel Kreisler nejprve francouzské občanství a krátkou dobu poté se usídlil trvale v New Yorku. Na veřejném koncertě vystoupil naposled 1. listopadu 1947. Vděčíme zvukovému záznamu, že mnohé z Kreislerova interpretačního stylu může být dokumentováno i na této gramofonové desce. Připomeňme si jeho originální techniku. Něco z ní již deska zaznamenat nemůže: např. používání smyčce s přepnutými žíněmi a ohnutého ven (nikoliv dovnitř). I když od tohoto způsobu Kreisler záhy upustil, byla spontánnost, s jakou dával ve svých úpravách a kratších vlastních kompozicích průchod pravému vídeňskému hudebnímu šarmu. Vyskytly se i hlasy o tom, že kdyby se více věnoval zábavné hudbě, mohl se svou invencí směle soupeřit s Franzem Lehárem nebo Oscarem Straussem. Tato deska má ukázat Kreislera jako interpreta, upravovatele i skladatele. Kromě dvou operet složil přibližně 45 vlastních kompozic. Z jeho úprav a transkripcí, kterých bylo původně odhadováno na šedesát, byly během času některé z nich odhaleny jako vlastní Kreislerovy skladby, žertem připisované věhlasným barokním skladatelům (naší desky se to však netýká). Fritz Kreisler nepatří (a nikdy se sám nepočítal) mezi veliké skladatele. Bez jeho zjevu by však v houslové literatuře chybělo cosi pikantního, originálního a těžko napodobitelného, to, co tvoří přirozený půvab houslové hry. Jednou v mládí pronesl větu, která snad nejlépe charakterizuje jeho spontánní lásku k houslím: „…Pokud muzikantovi vejde virtuozita do krve tak, že mu hra nečiní žádné potíže, je to dar. Měl by hrát zadarmo – ba ne, měl by platit za to, že může hrát!"....

Přepis a úprava dokumentárních snímků František Burda ve spolupráci s Antonínem Schubertem