Z rozsáhlého komentáře Dr. Ladislava Šípa k původnímu LP albu 0 12 0216 "Beniamino Gigli - operní recitál" vydanému v Supraphonu v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
S pojmem "tenorista" souvisí představa proslulosti, slávy. Ano, tenorista, který stojí za poslech, je vždycky proslulý, i když třeba jen v krajském měřítku. Snad je to tím, že není ve zpěvu opravdu nic efektnějšího než mužský hlas, který s průrazností a leskem polnice zmáhá vysoké polohy, tak, že se v souzvuku přirozeného čtyřhlasu stává hlasem hlavním (prostě "tenorem" - což bylo v polyfonní hudbě až do 16. století synonymem pro "cantus firmus" neboli hlavní melodii). Nebo je to tím, že v hlasu tenora je zvláštní kouzlo, možná i na posluchače působící erotickou naléhavost. Nebo se o výjimečné postavení tenoristů postarali klasičtí romantičtí skladatelé, kteří ve svých písních, oratoriích, ale především v operách přidělovali tenoristům přidělovali hlavní role lyrických a tragických hrdinů...
...Zvláštní kapitolu by si zasloužila Gigliho diskotéka. Patří a ještě dlouho bude patřit k nejbohatším, jakou kdy výkonný hudebník vytvořil. Je přirozené, že se řídila požadavkem gramofonových firem a také touhou obecenstva slyšet v Gigliho podání celý ten nejoblíbenější a nejběžnější tenorový repertoár. Gigli ho nazpíval a nevyhnul se přitom ani partům vysloveně hrdinským, ani partům
nejlyričtějším a komickým. Tím spíše však máme možnost ocenit jeho pěveckou techniku a jeho interpretační umění.
BENIAMINO GIGLI nepatřil k tenoristům, jimž dala všechno příroda: Oslňující krásou a silou svého hlasu tak dlouho, dokud mohou čerpat z podstaty tohoto svého výjimečného fondu. Jejich kariéra trvá zpravidla 10-15 let a k tomu ještě 5 let výnos z úroku své někdejší velikosti. Srovnejme uměleckou dráhu největších tenoristů minulosti a přítomnosti se čtyřiceti léty dráhy pěvce Gigliho! Jeho hlasový fond byl výjimečný pouze svým hladkým zabarvením. Všechno ostatní mu dala pěvecká technika, muzikálnost a inteligence. Gigliho hlas byl pružný; ani v nízké poloze neztrácel hlavovou rezonanci, ani tam nepřevážila prsní rezonance, která zatěžuje hlas. Z polohy do polohy přecházel plynule, neznatelně, bez jakéhokoliv naznačení změny rejstříku. Zcela přirozená byla jeho mezza voce, jichž pěvec často užíval, aby tím působivěji dal vyniknout kontrastu plného hlasu. Jeho pěveckou techniku dokumentují i skvělá messa di voce - zesilování tónu z pianissima do fortissima a zeslabování zpět. Gigli zpíval čistě, jeho intonace byla bezvadná, což jenom potvrzuje, že intonace je podmíněna pěveckou technikou a že naopak nedostatky v intonaci signalizují i u těch největších pěvců technické nedostatky. Hovořit o technice pěvcova dechu by nás přivádělo do oblasti jeho interpretace, neboť dlouhé melodické fráze, staccata nebo koloratury jsou tak muzikálně přesvědčivé a přirozené, že si přestáváme uvědomovat, jakého stupně technického mistrovství bylo třeba. V neposlední řadě je třeba zdůraznit vkus, jakým se Gigliho projev vyznačuje, uměřenost výrazu, která jej činí jedním z prvých mistrů moderní interpretace.