Z komentáře Petra Adlera a Miloše Pokory k původnímu LP albu 1111 2676 „Beethoven, Bach Sonáty pro housle a klavír“ vydanému Supraphonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Houslista ČENĚK PAVLÍK (*1. dubna 1955) se dostal k houslím náhodou: když mu bylo pět let, jeho o tři roky starší sestra šla v jeho rodné Staré Boleslavi do hudební školy. A protože malého Čeňka neměl v tu chvíli kdo hlídat, šel s ní. A byl ztracen pro všechny ostatní obory lidského konání…Upsal se hudbě, a ta se na oplátku upsala jemu. Poprvé hrál před obecenstvem v šesti letech; v deseti si už dokonce troufl v Praze s orchestrem v Mozartově koncertu G dur. Učit se začínal doma u Jakuba Každý, pokračoval ve studiu u prof. Josefa Muziky a pak absolvoval konzervatoř i AMU pod vedením prof. Nory Grumlíkové…Skladby, které na této desce uslyšíte, byly vybrány ze zhruba deseti dalších, které Čeněk Pavlík Supraphonu nabídl. Klíčem k jejich výběru byla okolnost, že šlo o díla, která Čeněk Pavlík hraje v současnosti při svých vystoupeních nejvíce. Má je tedy důvěrně zažité, či jak říkají houslisté, má je v ruce…
Krátký recitál ČEŇKA PAVLÍKA je sestaven ze dvou mistrovských děl houslové literatury, reprezentativních pro dvě významné stylové epochy hudebních dějin – baroko a klasicismus. Sonáta č. 2 a moll, BWV 1003 JOHANNA SEBASTIANA BACHA (1685-1750) tvoří součást velkolepého cyklu šesti sonát a partit pro sólové housle a partit pro sólové housle, ukončeného v roce 1720, tedy v době Bachova působení v kóthenské kapele. „Kóthenské“ období se v Bachově tvůrčím vývoji vyznačovalo především orientací na instrumentální hudbu. Vznikaly zde mj. Braniborské koncerty, orchestrální suity, různé instrumentální koncerty a jako obdoba zmíněných sólových houslových kompozic i Suity pro sólové violoncello. Na této desce nahraná HOUSLOVÁ SONÁTA A MOLL je, stejně jako ostatní sonáty cyklu, čtyřvětá, orámovaná rytmicky bohatě diferencovanými krajními větami. Uprostřed, vedle zklidněného Andante, se zvláště vyjímá kontrapunkticky komplikovaná a mohutně vystavěná Fuga (druhá věta). Ve všech větách, avšak především v této fuze, užasneme před Bachovým uměním stylizovat vícehlasou sazbu pro sólový smyčcový nástroj, i když v jeho době nebyl tento postup ničím výjimečným…Celkem deset houslových sonát s klavírem LUDWIGA VAN BEETHOVENA (1770-1827), představujících z větší části mladší opusy, stojí sice svým významem za závažností obdobných sérií symfonií, klavírních sonát nebo smyčcových kvartetů, nicméně představují významný kompoziční vklad, v němž Beethoven dospěl ze všech mistrů klasicismu nejdále a podstatně ovlivnil celý další vývoj houslové sonáty vůbec. Svá houslová dua s klavírem nazýval Sonátami pro klavír a housle, čímž dával v tomto dialogu přednost klavíru. Klavírní part je zde skutečně posunut z pouhé doprovodné úlohy do roviny naprosto rovnocenného partnerství, do role ozvláštněné silným koncertantním nábojem. To, že je klávesový zvuk ve výhodě, vyžaduje od každého klavíristy nesmírně ukázněný projev (téměř skladatelsko-logický přístup IVANA KLÁNSKÉHO je v tom příkladem) a dokonalé výrazové sladění s houslovým partnerem. SONÁTA G DUR je v celkovém pořadí osmá a uzavírá společnou trojici opusu 30. Vznikla v roce 1802, v době, kdy se osudově zhoršila skladatelova sluchová choroba, a v sousedství mj. II symfonie a dvou nádherných houslových romancí s orchestrem…Kompozičně představuje celé op. 30 značné prohloubení výrazu a jedinečně vytříbený smysl pro zvukovou kultivovanost komorního dialogu houslí s klavírem. Zde nahraná sonáta odráží navíc rozkošnou, spíše graciézní náladu. Je to teplá, vemlouvavá a moudře laskavá hudba, v níž není ani stopy po osobním utrpení. O to je vzácnějším a větším darem svého tvůrce.