Z komentáře Vladimíra Lébla k původnímu albu DV 5981 „80 let ND. Pěvci přítomnosti, Pěvci minulosti“ vydanému v Supraphonu v roce 1963 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Dějiny opery vytvářejí nejen skladatelé, dirigenti, režiséři a scénografové, ale samozřejmě spolu s nimi i výrazné pěvecké osobnosti. Opera Národního divadla jich měla v každém období bohatou řadu: je to veliká galerie umělců, jejichž výkony nejen uchvacovaly obecenstvo, ale bezprostředně ovlivňovaly domácí tvorbu, od oper Bedřicha Smetany až po dnešek. Pro Národní divadlo je příznačné, že nikdy nedalo vyrůst smutně proslulému „kultu pěveckých hvězd“, od počátku zdůrazňovalo závaznost pěveckého kolektivu, pracujícího k stejnému cíli, pod společným uměleckým programem. Vědomí národní tradice národních úkolů Národního divadla bylo dodržováno vždy všemi pěvci, i těmi nejslavnějšími. Především je nutno právě po této stránce vzpomenout Emy Destinové, umělkyně vpravdě geniální, jejíž vrcholné umění tak překrásně splynulo s ideou Národního divadla, zejména za první světové války, kdy její kongeniální tlumočení Smetanovy Libuše probouzelo a povzbuzovalo vůli posluchačských zástupů po národní samostatnosti. Také druhý, jistě největší český pěvec, Karel Burian, prošel na své umělecké dráze mnoha zahraničními scénami, ale Národní divadlo bylo mu vždy kulturním ústavem zcela zvláštním a jedinečným. Spolu s ním patří do galerie slavných osobností i jeho mladší bratr, barytonista Emil Burian. Je příznačné pro dobu Národního divadla před jeho zestátněním, že správní sbory a ředitelství si žádného z těchto pěvců nedovedlo udržet v stálém angažmá a že s trestuhodnou lehkomyslností přihlíželo, jak tito mistři museli vždy znovu a znovu hledat uplatnění v cizině. Ani slavného Otakara Mařáka si tehdejší vedení Národního divadla nedovedlo získat jako stálého člena souboru. Jen díky Mařákově lásce k první české scéně přesáhlo jeho vystupování běžný rámec pohostinských vystoupení (zpíval v Národním divadle více než 1400krát) a teprve na sklonku života se na delší dobu odstěhoval do Chicaga a působil zde jako učitel zpěvu. Zvláštním samorostlým pěveckým typem byl Emil Pollert, jeden z mála ze staré gardy, který v Národním divadle teprve zahájil svou dráhu a který mu také beze zbytku věnoval všechny své síly…
Smysl pro kolektivnost reprodukční operní tvorby se zejména vyhranil v období uměleckého vedení Otakara Ostrčila, v jedné z nejslavnějších epoch opery Národního divadla vůbec (1920-1935). Pěvecké umění Vladimíra Tomše, Stanislava Muže, Jana Berlíka, Viléma Zítka, Ady Nordenové, Oty Horákové a Zdenky Zikové, i když bohatě různorodé a osobité, bylo přece jen spojováno vnitřním poutem a souručenstvím. Ve starších dobách byla pojítkem pěveckých individualit živelná láska k Národnímu divadlu, za Otakara Ostrčila to byl už pevný umělecký a ideový program, který hluboce domýšlel dávné smetanovské ideje demokratismu a uměleckého pokroku; Národní divadlo se v rozbouřených letech první republiky stalo právě zásluhou Ostrčilovou pevnou baštou proti kulturní reakci. Tyto skutečnosti samozřejmě ovlivnily i růst většiny pěvců a vtiskly příznačné rysy jejich umělecké práci. Především je zde třeba vyzdvihnout pěvce Viléma Zítka, jehož tvorba představuje to nejcennější, co vyzrálo v epoše Otakara Ostrčila...