Z komentáře Jiřího Štilce k původnímu LP albu 8110 0466 "Sergej Prokofjev Symfonie - koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 125" vydanému Pantonem v roce 1985 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
...SERGEJ PROKOFJEV (1891-1953)…nikdy nechtěl být epigonem, ale skutečnou osobností, překonávající pravidla svých vzorů. Vydatně mu k tomu napomáhala jeho životní filosofie a etika. Byl vždy lákán náměty životního kladu, jeho citová poloha byla někde mezi Puškinem a Čechovem. Byl prodchnut optimální mírou citlivosti a jemnosti ve vztahu k lidem. Sergej Prokofjev byl průbojností své tvůrčí praxe blízký M.P.Musorgskému, ve 20. věku pak I.Stravinskému a A.Honnegerovi svou udivující syntézou novátorství a tradice. Tímto fenoménem vyniká SYMFONIE-KONCERT PRO VIOLONCELLO S ORCHESTREM E MOLL, op. 125, dílo komponované v letech 1950-1952. Sergej Prokofjev v něm v podstatně změněné podobě využil materiálu z Koncertu pro violoncello a ochestr č. 1 z let 1934-1938. Když byla Symfonie–koncert pro violoncello a orchestr premiérována 18.2.1952 (za dirigentským pultem se objevil Svjatoslav Richter), dočkala se chladného přijetí. Autor mnohé předělal a dal v konečné verzi skladbě název „Symfonie-koncert“, aby podtrhl význam i úlohu orchestru. Je to vrcholný pozdní Prokofjev s meditativní lyrikou, harmonickou smělostí a dravým výrazem. Dominantou třívětého díla je rozsáhle vypracované Scherzo s uchvacující vedlejší myšlenkou E dur. Symfonie-koncert představuje Sergeje Prokofjeva v celém rozpětí jeho tvůrčích horizontů až po epizody humorné a taneční. Patří k tomu nejtěžšímu v celé violoncellové literatuře. V odkazu Sergeje Prokofjeva pak k dílům nejkrásnějším.