K důležitému životnímu jubileu textaře, hudebního manažera, spisovatele a právníka LADISLAVA VOSTÁRKA (*29. 4. 1946) jsme připravili obsáhlý a vypovídající výběr z jeho textařské tvorby.
A oslavenec svým posluchačům "..místo hrozné a tisíckrát omílané nudy..." posílá část jeho nedávno poskytnutého rozhovoru, který o něm našim posluchačům řekne mnohem víc...

Pane Vostárku, mnoho lidí zná vaše texty, ale ne vždy vědělo, komu patří. Jaké je to sledovat, jak vaše slova zpívají tisíce lidí, a přitom stát mimo světla reflektorů? Je to tiché vítězství, nebo trochu stín, ve kterém zůstane i kus člověka?
Abych byl upřímný, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale pokusím se v myšlenkách vrátit do doby úplných začátků. Krátce poté, co vznikly mé první texty pro Katapult, jsem využil šance vyjet s kapelou na jeden z koncertů. Bylo to v Armáďáku v Chebu, na kopci na kraji města vedle kasáren.
Když ochotní vojáci nanosili všechny ty bedny na jeviště a technici to všechno pospojovali, vyjednal jsem si místo vedle zvukaře, kde bych to měl slyšet nejlépe. Sledoval zvukovou zkoušku, ale než jsem se nadál, bylo po ní a pořadatelé otevřeli vchodové dveře. Ten sál, který se mi zdál rozlehlý, byl jako mávnutím kouzelného proutku úplně plný, prakticky až po střechu. Skoro samí vojáci. Uvědomuji si zpětně, že kdyby se imperialista ten den rozhodl napadnout Cheb, neměl by nás prakticky kdo bránit. Ale imperialistovi byl tou dobou Cheb i náš koncert u zadku, měl svý starost s budováním kapitalismu. Hlasitý, před koncertem obvyklý šum pomalu přecházel v netrpělivý hukot, přerušovaný výkřiky Dědku hobluj. Oldy vyčkal správné načasování a v době, kdy napětí vrcholilo, vlétli na pódium společně s Dědkem. Nevím, čím tenkrát začínali, tuším něčím od Zeppelinů, ale každopádně to byl dost rachot, a tak to pokračovalo až do okamžiku, kdy Olda ohlásil, že má pro publikum novinku, starou pár týdnu a spustil Lesního manekýna. První takty mě zahřály u srdce a trochu jsem se i nadmul pýchou. To však nebylo všechno. Těžko se starému chlapovi popisuje ten pocit, který mě v ten moment ovládl, když jsem slyšel a viděl, jak s Oldou zpíval celý sál. S odstupem času si dovolím prohlásit, že to bylo mnohem silnější než můj první sex.

Jak obtížné bylo promítnout do textů emoce a postoje v době, kdy musela slova projít filtrem, který nerozuměl rocku ani metaforám?
Já nic nikam nepromítal, já psal příběhy, reálné příběhy a Olda je dokázal zhudebnit tak, že v nich ta pravda zůstala.

Když se vracíte ke vzpomínkám, objeví se i nostalgie. Je to příjemná průvodkyně, nebo může být stejně ostrá jako tehdejší kritika? Lidé často idealizují minulost – překvapilo vás něco, když jste se na ni podíval bez sentimentu?
Paměť je velice selektivní médium a člověk si nejčastěji vzpomene na ty příjemnější záležitosti a i ty kurvárny, které mu bolševik kdysi udělal, vypadají s odstupem času málem úsměvně, i přesto, že jsem se v době, kdy se děly, bránil, jak se dalo. Je to obdobné jako vzpomínky z vojny, které si chlapi v hospodě sdělují po pátém pivu. Moje žena tomu říkala „vzpomínky starého zbrojnoše“.
A co se tehdejší kritiky týče, Ringo Čech říkával: „ šakalové vyjí, ale karavana táhne dál.“ Kdo si dne v době Hip Hopu vzpomene na nějakého Rejžka nebo Černého. A Katapult i Turbo i jejich „primitivní sragory“ jsou tady i nadále a lidé je miluji téměř půl století.

Vaše texty vznikaly v prostředí, kde hudba byla víc než zábava – byla únikem, vyjádřením i rizikem. Mají dnešní hudebníci podobný prostor pro výpověď, nebo je dnešní svoboda paradoxně tak široká, že se z ní vytratila naléhavost?
K tomu ti těžko mohu něco sdělit, my jsme s Oldou psali příběhy a Richardem nebo s Mírou také. Jiné to bylo s OK Bandem, tam jsem se nechal hodně ovlivnit Francois Villonem a existencionalismem na straně jedné a ryzí prčou jako bylo Ufo nad rybníkem, Chodila jsem s reportérem, Dieta či Po noční.
Ale možná přílišná volnost lidi svazuje. Anebo naopak, umění se chová jako plyn a šíří se všemi směry rovnoměrně, a kdy se rozšíří příliš, je zředěno příliš, na to aby ho bylo ještě cítit.

Vznikaly legendy. Kapely, jejichž jména dodnes rezonují. Byl jste u toho. Jaké je to sledovat, když se z se z výsledků vaší práce stává kulturní památka?
Ty mi přisuzuješ něco, co jsem nikdy být nechtěl. Trochu mi to připomíná knihu „Hájili jsem hrad“ od W. Eastleaka.
Člověk si žije svůj život, dělá práci, která ho baví a která ho živí, a vůbec ho nenapadne řešit nějakou budoucnost, natolik vzdálenou. A pak se objeví někdo, kdo se ti snaží sdělit, jak velké jsou tvé zásluhy o big beat. A my se přitom i bavili, pili, milovali holky a užívali radostí unikajícího mládí.
Myslíš, že když jsem psal Až, že jsem přemýšlel, co bude v dávné budoucnosti. Já jsem měl pouze svoji představu ze sci-fi knih, kterou jsem zrýmoval a jediné co tam bylo reálné je rok 2006.To byl rok, kdy jsem měl jít do důchodu.
Na druhé straně jsem v textu té písně dokázal kromě mobilních telefonů předpovědět skoro všechno. To, o čem Olda a mnozí jiní v této písni zpívají jako o daleké budoucnosti, je dnes běžná realita.

Z dnešního pohledu – byla hudba vašeho života spíš o přesných tónech, nebo o improvizaci mezi okolnostmi, které jste si nevybral?
Já to mám s hudbou poněkud komplikovanější, neboť dodnes na nic kromě muzikantů nehraju. Mohu se ale vyjádřit ke svým textům, ve kterých nalézám s odstupem času spoustu obratů a náznaků, které jsem si v době jejich tvorby ani neuvědomoval. Mnohé z nich jsou aplikovatelné na jiné osoby a na jiné situace ještě dnes. Kdysi jsme s Mírou napsali píseň Vážka k jakési anonymní dívce. Písnička se líbila, ale časem vypadla z repertoáru. A co se nestalo. Po letech jsem se zamiloval do ženy, která by si ten text klidně mohla obléknout a padl by jí jako velká večerní. Víc snad někoho vystihnout nelze.
(c) Ladislav Vostárek

Foto: Petr Kozlík