Původní album DV 6132 "Karel Reiner Sonáty" vydal Supraphon v roce 1965. Titul v interpretaci Ladislava Jáska a Josefa Hály (1) a Jana Panenky (2) vychází nyní poprvé digitálně.

KAREL REINER (*27.6.1910 - †17.10.1979) byl český hudební skladatel, klavírista a hudební publicista židovského původu.
Patřil do těžce zkoušené umělecké generace, jež prošla dvěma totalitními režimy. Dvacáté století plné problémů, napětí, rozporů a zvratů hluboce ovlivnilo životy i tvůrčí dráhu mnoha umělců tvořících v této bouřlivé a překotně se vyvíjející době. Počátky Reinerova skladatelského vývoje byly spojeny s jeho klavíristickou interpretační činností, v níž dosáhl mezinárodního úspěchu
zejména jako virtuos na čtvrttónový klavír vyrobený podle projektu Aloise Háby. Stal se oddaným interpretem čtvrttónové tvorby svého učitele i vlastních skladeb; jako představitel Hábovy školy vyšel z atonálního principu a netématického slohu. Díky svému židovskému původu se po obsazení Československa Němci musel kvůli nacistickým rasovým zákonům vzdát veřejné činnosti.
V letech 1939-1943 pracoval jako redaktor Židovských listů v Židovské náboženské obci. Roku 1943 byl vězněn v Terezíně, kde se aktivně zapojil do kulturní činnosti jako klavírista i skladatel. Byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, prošel i koncentračním táborem Kaufering. V závěru války se mu podařilo uniknout z pochodu smrti.
Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé. Napsal více než 280 menších i větších, převážně instrumentálních skladeb. Významnou část díla tvoří scénická hudba pro film, divadlo a rozhlas. Rovněž široká je i jeho činnost na poli hudební vědy a činnost publicistická. U některých děl publikovaných za okupace jeho jméno z rasových důvodů buď vůbec chybí, nebo ho svým jménem zaštítil Alois Hába.
Dalším mezníkem v jeho životě i tvorbě byla léta padesátá, hledání cesty z estetického diktátu socialistického realismu, problémy s přijetím jeho vlastní avantgardní
umělecké orientace. Je obviněn z formalizmu a odeslán na roční tvůrčí dovolenou.
Po dočasném ústupu z avantgardních pozic a po opětném znovunalezení vnitřní síly navazuje na Hábovu školu v letech šedesátých a v letech sedmdesátých tvoří svoje vrcholná díla.