Piazzolla v podání nové generace – s vášní, svobodou a virtuozitou

Čtvrté supraphonské album jednadvacetiletého Daniela Matejči přináší žánrovou změnu. Po virtuosních sonátách Eugèna Ysaÿe (2023), komorním albu s klavíristou Janem Schulmeisterem (Suk, Martinů, Fišer, 2025) a strhujícím Šostakovičovi a Prokofjevovi se SOČR a Tomášem Netopilem (2025) přichází ke slovu tango nuevo bytostně spojené s Ástorem Piazzollou. Do jeho skladatelského jazyka se kromě argentinského tanga otiskla soudobá klasická hudba, kterou studoval v Paříži u Nadii Boulanger, ale také jazz a zvlášť hudba Bachova, kterou Piazzolla k překvapení mnohých hrával na bandoneon. Na mapě bychom Piazzollu našli na pomyslné spojnici mezi Buenos Aires, Paříží a New Yorkem. Snad právě tahle skladatelova škála inspirací učarovala Danielu Matejčovi, který se kromě houslí věnuje i klavíru a bicím nástrojům, o šíři jeho žánrového záběru ani nemluvě…, a výjimečnému akordeonistovi Martinu Šulcovi, jehož paleta barev přináší místy intimitu, jindy až orchestrální plnost zvuku. Dokonalá souhra interpretů je samozřejmostí; překvapující je spíš míra svobody a expresivity, kterou si v ní oba mohou dovolit. V obou suitách (Suite del Ángel, Histoire du Tango) je slyšitelný otisk Piazzollových pařížských studií. Na albu však nemohou chybět Ave Maria, Oblivion, Escualo a Finale, neodolatelná díla, která sama by stačila pro Piazzollovu nesmrtelnost. Svým dílem k ní snad přispěje i předkládaná nahrávka dvou mladých muzikantů okouzlených hudbou argentinské legendy.

Ástor Piazzolla (1921–1992) – Suite del Ángel, Histoire du Tango, Ave Maria, Oblivion, Finale (Tango Apasionado), Escualo

Daniel Matejča – housle, Martin Šulc – akordeon