Z komentáře Miloše Štědroně k původnímu LP albu 1110 4139 "Leoš Janáček Idyla, Suita, Op. 3" vydanému v Supraphonu v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Janáček se začal vyvíjet zcela opačně než představitelé generací současníků a bezprostředních pokračovatelů. Jestliže u většiny představitelů české hudby konce 19. století dochází po bouřlivých začátcích a stylovém kvasu zrání k částečnému ústupu praxi a konvencím, jde Janáček opačnou cestou. Stále více se zbavuje předsudků, za něž byl v mládí ochoten přesvědčeně bojovat. Obě skladby této nahrávky – IDYLA PRO SMYČCOVÝ ORCHESTR z roku 1878 a SUITA (Též Serenáda nebo Skladba pro velký orchestr op. 3 z r. 1891) – obrážejí výchozí „klasicistní“ fázi a náběh k jejímu radikálnímu opuštění. I když mezi oběma skladbami naší nahrávky je doba 13 let, není tento časový úsek při poslechu tak patrný, jak bychom očekávali, když známe Janáčkův tehdejší intenzívní vývoj. 7-větá suita s názvem Idyla je dílem 24-letého skladatele. Vznikla z obdivu k Antonínu Dvořákovi a jeho světu slovanských inspirací. Ty lze ovšem vidět i jako českou hudebností uchopené a dotvořené podněty až z hlubin vídeňského klasicismu. Ne nadarmo se za prostředníka mezi vídeňským klasicismem a dvořákovským novoromantismem považuje na základě vlastního Dvořákova výroku Franz Schubert. Suitová přehlednost a rytmická pregnantnost se staly Janáčkovými celoživotními konvencemi. Premiéra díla na koncertě Besedy brněnské proběhla 15.12.1878 za přítomnosti Antonína Dvořáka. V SUITĚ (Serenádě) PRO VELKÝ ORCHESTR op. 3 se Janáček na počátku 90. let vrátil k myšlence číslování opusů, kterou rychle opustil. Skladba je motivicky blízká druhé opeře Počátek románu a navazuje na Lašské tance…V Suitě op. 3 vrcholí dvořákovská taneční stylizace, která již dostává specifické barevné a později i harmonické a tektonické janáčkovské obrysy…