Komentář Tomislava Volka k původnímu LP albu 81 0760-1 "Wolfgang Amadeus Mozart Serenada in B" vydanému Pantonem v roce 1988 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
Salcburský rodák a houslista místní arcibiskupské kapely WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756-1791) se o svém rodném městě často vyslovoval nanejvýš kriticky. Ve službě u dvora ho ponižoval zdejší zvyk zacházet s hudebníky jako s lokaji. Jeho talent zde zůstával nedoceněn, což se odráželo i v nezájmu o jeho tvorbu. Nejčastěji byly od něho objednávány serenády a divertimenta, tedy typ hudby pokud možno poslechově nenáročný. Tyto skladby s volně řazeným sledem tří až devíti vět sloužily k osvěžení společenských událostí do té míry, že často nebyly ani prováděny jako celek a v souvislosti. V případě SERENÁDY B DUR, k. 361 (=370a) není znám ani objednavatel ani přesná doba vzniku. Usuzuje se na první polovinu roku 1781, kdy Mozart pobýval v souvislosti s premiérou Idomenea v Mnichově a později ve Vídni. Skladba pro 13 hlasů nejen vyniká nad dobovou produkcí v rámci tohoto žánru, ale lecčím se od předchozích skladeb Mozartových i odlišuje. Obsahuje také části, v nichž zdaleka nejde o hudbu poslechově nenáročnou a jejichž výraz je vysloveně vážný. Je to doba Mozartova vyzrávání v uměleckou individualitu, jež se přestává řídit ohlasem u publika, doby, kdy se vydává vlastní cestou. Proto ty okamžiky hledání a experimentování! Začínají už volbou nástrojů. Poprvé pracuje Mozart s dvojicí tzv. basetových rohů (klarinety hlubší polohy). Neobvyklý je serenádové hudby i začátek skladby: čtrnáctitaktové úvodní Largo. Nejenže je vážné, ale záhy je v něm i napětí. Většina vět je dvoudílná či třídílná, vždy s tempovými a obvykle i tóninovými kontrasty. Větší sóla se neobjevují, celek tíhne k symfonické hutnosti. Stálé střídání nástrojových skupin a tím i barev patří k podstatě žánru.