Jana Jarkovská - flétna

1. - 4 . Pidluke - padluke sextet pro dechové nástroje z podnětu grafiky J. Šalamouna    12:43

5. - 7. David a Goliáš pro flétnu a varhany  14:34

8. - 12. Epigramy pro flétnu, housle a klavír  12:52

13. Příběh s happyendem pro flétnu (pikolu), klavír a smyčce   11:49

14. - 16. Dvojkoncert pro flétnu (pikolu), klavír a smyčce    18:58

17. Bonus: Duettina pro dvě flétny  03:19

Sextet pro „janáčkovské“ obsazení dechového kvinteta s basklarinetem Pidluke-padlukoe, z podnětu stejnojmenné litografie Jiřího Šalamouna vznikl v roce skladatelových i výtvarníkových šedesátin, což nejspíš není náhoda. Střetává se v něm smrtelně vážné faustovské téma s jeho bodrým lidovým pojetím (Pidluke padluke je známá magická zaklínací formule z lidové loutkové hry o doktoru Faustovi). Čtyřvětá skladba spíše divertimentového typ naplněna svěží, nápaditou hudbou, která s posluchačským ohlasem patrně nikdy nebude mít problémy

David a Goliáš pro flétnu a varhany vznikl rovněž na přímý popud interpretek, varhanně Miroslavy Svobodové a flétnistky Jany Brejchové, které skladbu premiérovaly v říjnu 2001 v bazilice sv. Jakuba v Praze. Název třívěté skladby se přímo váže k obsazení: obří královský nástroj versus subtilní flétna.

Teml s oblibou komponuje skladby pro ne zcela obvyklé nástrojové sestavy. To jo i případ i Epigramů pro flétnu, housle a klavír z roku 2004: skladatel byl požádán souborem s tímto obsazením, který se nazýval Trio eufonico, o cyklus drobnějších skladeb na rozšíření jeho koncertního repertoáru. Název díla tudíž bezprostředně odkazuje k tvarové subtilnosti jednotlivých kusů: jde o pětici malých vět, které mají vyjadřovat různé charaktery, tedy I) Drammatico, 2) Epico, 3) Con umore, 4) Misterioso, 5) Rustico. Suita se v repertoáru souboru velice osvědčila, soubor ji často a vždy s živým posluchačským ohlasem hrál.

Příběh s happyendem pro flétnu a harfu z roku 1991 má zajímavý osud: duo flétny s harfou, pro které Teml tuto skladbu původně psal, se hned po premiéře rozpadlo a skladba pak čekala řadu let pozapomenuta v zásuvce autorova pracovního stolu na okamžik šťastné náhody... Happyend se udál i v osudu dotyčné skladby jako laku k životu ji po létech probudila právě Jana Jarkovská, která ji nastudovala společně s harfistkou Hanou Hrachovinovou. Ve stejném obsazení je Příběh s happyendem nahrán i na předkládaném CD. Podle skladatelova vyjádření nejde o příběh konkrétní nýbrž vymyšlený, který po různých vzájemně kontrastních epizodách končí šťastně tichým, konsonujícím souzvukem.

Dvojkoncert pro flétnu (pikolu), klavír a smyčce zazněl poprvé na Gratulačním koncertě k 80. Narozeninám Jiřího Temla v říjnu 2015. Vznikl sice už v roce 2009 pro konkrétního objednatele, který ovšem skladbu ml nehrál. Díky flétnistce Janě Jarkovské, se Dvojkoncert, byt s mírným zpožděním, dostal na koncertní pódium. V této koncertantní skladbě je dána příležitost jak k oddělené prezentaci obou sólových nástrojů, tak ke vzájemné souhře společné i s orchestrem. Objevují se zde aleatorní a metricky uvolněné plochy, místy postřehneme i náznaky jazzového výraziva.

JANA JARKOVSKÁ - FLÉTNA

Špičková česká flétnistka mladé generace Jana Jarkovská si za téma své disertace v rámci doktorského studia na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze zvolila komorní tvorbu pro svůj nástroj od jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů současnosti Jiřího Temla. Dokto- randka se ke svému zadání postavila s nevšední důkladností a při průzkumu Temlovy tvorby se jí podařilo objevit i několik zajímavých kompozic, které doposud nezazněly a trpělivě čekaly v autorově archivu či pracovním stole, až na ně jednou dojde. Ke skladatelovým nedáv­ným osmdesátinám uspořádala Jana Jarkovská na HAMU gratulační koncert a nahrávka z něho se následně stala východiskem předkládaného snímku. Flétnistka na ní společně se svými hudebnickými kolegy představuje kvintesenci Temlovy komorní tvorby pro flétnu a s flétnou.

JIŘÍ TEML

Jiří Teml představuje v české hudební kultuře osobnost nejen významnou svým skladatelským dílem, nýbrž i nesmírně zajímavou svými životními osudy. Rodák ze šumavského Vimperka řádným (institucionálním) sklada­telským studiem neprošel, ale nakonec si hudbu vybral jako životní povolání. V Temlově případě lze dokonce konsta­tovat, že i hudba si vybrala jeho - a byla to volba nejen oboustranně, nýbrž všestranně prospěšná. Teml začal jako ekonom, avšak hned ve svém prvním působišti, kam dostal jako mladý absolvent střední ekonomické školy tzv. umístěnku, totiž v Karlových Varech, se setkal s významným českým hudebním teoretikem doc. Bohumilem Duškem, který mu dal solidní profesionální základy v hudebně teoretických disciplínách. Doc. Dušek sám komponoval a nesporně uvedl Temla i do základních tajů skladatelské profese. Teml získával další praktické zkušenosti aranžováním taneční hudby a jazzu a samo­zřejmě začal též sám komponovat-nejprve skladby jazzového stylu. A protože měl prokazatelný talent, byl i v této oblasti záhy úspěšný. Druhou mezníkovou událostí na jeho cestě za skladatelskou profesí bylo jeho setkání se skladatelem Jiřím Jarochem, který jeho profesionální skladatelskou přípravu dovršil.

Od roku 1976 byl Teml hudebním dramaturgem plzeňské stanice tehdejšího Československého rozhlasu a v roce 1980 nastoupil do stejné funkce v Praze. V pražském rozhlase pak setrval až do svého odchodu na odpočinek, nicméně jako externí spolupracovník rozhlasu působí fakticky dodnes.

Temlova skladatelská tvorba je až neuvěřitelně rozsáhlá (a to nepočítáme neméně vysoký počet úprav, instrumentací, aranžmá skladeb jiných autorů). Zasahuje prakticky do všech žánrů operou počínaje přes symfonická díla velkých forem, nástrojové koncerty, početnou tvorbu komorní až ke skladbám pro děti. Vedle autonomní, koncertní tvorby je Teml autorem velkého počtu scénických hudeb pro divadlo i pro rozhlas.

Jiří Teml je typ umělce nesmírně poctivého, opravdového, pohotového a pracovitého. Jeho pohled na svět, na člověka i na umění je, dalo by se říci, zdravě střízlivý, věcný - rozhodně to není pohled nějakého emočně roz­háraného romantika. K autorské osobitosti dozrával cílevědomé a relativně dlouho (jeho studijní konzultace u Jiřího Jarocha trvaly víc než deset let, což je v této souvislosti výmluvné) a jeho první dílo, jímž úspěšně vstoupil na veřejnost - varhanní Fantasia appassionata (1972), nese už jasné znaky osobitosti. Temlův vývoj se od té doby samozřejmě neza­stavil, ale nebyl to vývoj překotný: skladatel prostě s rozvahou sobě vlastní a spolehlivým uměleckým instinktem rozšiřoval své vyjadřovací prostředky o nové techniky, postupy i materiálové prvky, aniž tím svou hudbu odřízl od hlubo­kých kořenů evropské hudební tradice. Vždy se tak dělo a děje s ohledem na povahu nástroje, na povahu interpreta, na účel, který má dílo splnit - a to vše samozřejmě s ohledem na tvůrčí představu, obsah, který má dílo vyjádřit a zpro­středkovat posluchačům. Poněkud zprofanovaný „ohled na posluchače" tak přichází jaksi samovolně, s tou typickou temlovskou střízlivostí a samozřejmostí, aniž je kdovíjak předem deklarován. A tady je vhodné navázat na konstatování z úvodu tohoto textu: právě tak, jako si Jiří Teml s hudbou byli vzájemně souzeni a od počátku se cíleně hledali a našli, i vztah Temlovy hudby a jejích posluchačů je přirozeně vzájemný, je to vztah nenuceného hledání a nacházení. Proto má hudba Jiřího Temla tolik příznivců a obdivovatelů jak mezi interprety, tak i mezi posluchači.