Unikátní historické rozhlasové nahrávky z let 1949-1959.

CD 1

Karel Šebor: Zmařená svatba

Karel Bendl: Starý ženich

Josef Richard Rozkošný: Svatojanské proudy

Vojtěch Hřímalý: Zakletý princ

Antonín Dvořák: Král a uhlíř

Jan Malát: Veselé námluvy

Karel Kovařovic: Na Starém bělidle

Stanislav Suda: U božích muk

Vítězslav Novák: Dědův odkaz

CD 2

Karel Bendl: Lejla aneb Obležení Granady

Bedřich Smetana: Viola

Zdeněk Fibich: Hedy

Eduard Nápravník: Dubrovský

Interpreti

Libuše Domanínská, Beno Blachut, Drahomíra Tikalová, Karel Kalaš, Milada Šubrtová, Maria Tauberová, Ivo Žídek, Eduard Haken, Věra Krilová, Theodor Šrubař, Ludmila Hanzalíková, Antonín Votava, Bořek Rujan, Jaroslava Vymazalová, Ludmila Červinková, Jaroslav Gleich, Jan Soumar, Antonín Zlesák

Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas

Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr pražského rozhlasu, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Praze, Plzeňský rozhlasový orchestr,

řídí František Dyk, Jiří Pinkas, Karel Ančerl, Alois Klíma, Antonín Devátý

„Na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let 19. století hrozilo naší hudbě jakési nebezpečí. Jednostrannost. Všechen zájem obecenstva tou dobou byl obrácen k divadlu, k opeře. Kdo tam si nevydobyl vavřínů, nezdál se býti velkým skladatelem. Nedoceňovala se hudba instrumentální, koncertní,“ napsal hudební estetik Otakar Hostinský ve svém shrnutí Česká hudba 1864–1904. Úsilí skladatelů o uznání v oboru opery mělo své důvody. Divadelní jeviště představovalo nejlepší

prostředek podpory národního vědomí, hudba ve spojení s dramatickým příběhem měla bezprostřední účinek na divákovy city. A operní skladatel se jím hlásil ke společnému

národnímu dílu.

Souběhem vědomých snah i historických náhod byla za vzor české národní opery přijata Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany a všechny další snahy na operním poli se měřily jeho dílem, a to i přesto, že Smetana sám se vzápětí musel vyrovnávat s výtkami příklonu k cizímu (wagnerovskému) směru. Smetanovi současníci a následovníci neměli snadnou pozici. V ohlasech na premiéry nových děl čteme až příliš často výtky reminiscencí na Meyerbeera, Gounoda, Wagnera či Mendelssohna, zatímco (mlhavě definovaný) „smetanovský“ směr znamenal jedinou správnou cestu. Samostatná česká opera se od šedesátých let 19. století vyvíjela současně s proměnou žánru od číslové opery k prokomponovanému hudebnímu dramatu a se změnami v námětové sféře a v pojetí libretistiky. Často evidentně zvnějšku vnucenou snahu zavděčit se smetanovskému vzoru spatřujeme především