Podobně jako Bach, který na sklonku života uložil sumu svých hudebních zkušeností do abstraktního čtyřhlasu Umění fugy, i Ludwig van Beethoven (1770-1827) investoval poslední tvůrčí síly do čtyřhlasé sazby - do kvartetů pro smyčcové nástroje. Pozdní Beethovenova díla hrají v celku skladatelova díla roli uměleckého testamentu nikoli jen samotnou dobou svého vzniku, ale především vyhrocenou osobitostí hudebního myšlení a nebývalou myšlenkovou koncentrací hudební řeči. To způsobilo, že jsou opředena téměřnadpřirozenou aurou tajemství a jakési "nedostupnosti" pro obyčejného smrtelníka a mimořádný respekt k nim chovají i interpreti. To, že dvou z nich se ve studiu pokusilo zmocnit zkušené, ale věkem svých členů přece jen ještě mladistvé Škampovo kvarteto, svědčí o jeho dravosti a umělecké odvaze. Můžeme však s klidným svědomím prozradit, že zkušenost v tomto případě převážila a soubor se se svým úkolem vyrovnal nejen se ctí, ale navíc tak, že se může pochlubit reprezentativním projektem světového repertoáru.