Z obalu původně LP desky 81 0797-1: O talentu Pavla Dobeše jsem cosi tušil z folkových pódií, ale teprve demokazeta s třiadvaceti nahrávkami pořízenými v budíkovském studiu roku 1987 mi dopověděla to podstatné: písničkář od svých začátků dozrál v ryzí osobnost. A stal se takříkajíc přes noc také hvězdou kuloárů. Zpola ostravsky chlapácký drsný, zpola křehce něžný a citlivý. Jak tohle všechno přenést na desku? Průzkumnické EP z jara 1988 naznačilo, že s odbytem nebudou starosti a dalo ty nejlepší reference kandidátovi na samostatné album. Bylo jasné, že na něm by se měl Dobeš představit jako autor i interpret co nejkomplexněji, v jakési "základní" podobě. Proto deska, kterou držíte v rukou, dodržuje logické dělení vlastně na dvě historické etapy: první strana připomíná zpěvákova rozpustilá ostravská léta, druhá je odrazem lyričtějšího a komornějšího nedávna. Z původních budíkovských nahrávek, na nichž se hráčsky podílel hostitel Martin Kratochvíl, bylo záměrně použito co se dalo. Překvapivá fúze folkaře s elektronickými klávesami se jednou provždy zafixovala v uších a bylo by těžké ji znovu pracně rekonstruovat, mimochodem i proto, že Dobeš tehdy v kamarádské, odpovědností nesvázané atmosféře, zpíval v jedinečné formě a pohodě. Kvůli ní přimhouřila "výstupní kontrola" oko nad některými technickými nedostatky (rytmické neposlušnosti, Dobešovy záměrné takty navíc v mezihrách, které nezasvěcencům znějí, jako když zapomněl nastoupit, atd.), protože se ukázaly jako druhořadé, protože to zkrátka v oné neopakovatelné verzi stálo za to zvěčnit. Několik starších písniček při výběru autor sám opustil, jiné novější naopak prosadil (do kolekce se tak vešla další varianta již vydaného songu Zum-zum, napsaná pro barrandovský celovečerní film Hauři). Dohromady vzato je tahle deska jistě jedním z osobitých svědectví o pohnutkách a pocitech, ze kterých se u nás v 80. letech rodila typická písničkářská tvorba. (Sleeve-note: František Horáček, 1989)