Komentář z původní LP desky (1 15 0929):
"Mám vážné obavy, co bude s jazzem bez big bandů..." poznamenal svého času výstižně Dizzy Gillespie a vyjádřil tím nepochybně mínění řady příznivců této hudby na celém světě. Ještě před necelými deseti lety byla situace velkoorchestrálního jazzu téměř kritická. V poslední době jsme ovšem svědky nové aktivity i na tomto poli, podporované nemalým zájmem širokých posluchačských vrstev. Své někdejší orchestry obnovili swingoví veteráni Woody Herman, Harry James a Buddy Rich, jehož pražské vystoupení je dosud v naší živé paměti, značný ohlas provází nově založené ansámbly Doc Severinsena, Thad Jonese & Mel Lewise, jakož i experimentální band avantgardisty Don Elise. Na kontinentě se k těmto úspěšným tělesům přidává ještě mezinárodní orchestr Francy Bolanda a Kenny Clarka, za jehož pulty usedli k společné práci špičkoví američtí hudebníci usídlení v Evropě spolu se svými zdejšími kolegy (deska s nahrávkami tohoto ansámblu vyšla též v ediční řadě Gramofonového klubu, Supraphon 0 15 0477, 1 15 0477). Obdobné pohnutky provázely i zrod internacionálního Slide Hampton & Václav Zahradník Big Bandu, jehož prvé album se nyní dostává do vašich rukou.
Zrod celého projektu má své počátky v roce 1969, kdy byl k pohostinskému vystoupení s orchestrem Václava Zahradníka na pražském mezinárodním jazzovém festivalu přizván význačný americký sólista Slide Hampton. Ovace, které provázely toto vystoupení, byly otcem myšlenky příležitostně pokračovat v této spolupráci. V mezidobě se podařilo zainteresovat pro myšlenku i další význačné světové sólisty a konečně na sklonku března 1971 se v dejvickém studiu Supraphonu sešli naši špičkoví jazzoví hudebníci znovu se Slide Hamptonem, provázeném navíc jeho krajany Barre Phillipsem, Stu Martinem a Angličanem Johnem Surmanem. Výsledkem perných tří dnů, strávených ve studiu, je album B & S.
Trombonista, skladatel a aranžér SLIDE HAMPTON (n. 1932) prošel řadou špičkových amerických orchestrů včetně Lionela Hamptona a Maynarda Fergusona. Na rozhraní 50. a 60. let vedl vlastní okteto, které patřilo k čelným souborům, reprezentujícím tzv. soul jazz, později pracoval u známé detroitské společnosti Tamla Motown. V posledních letech žije převážně v Paříži a patří k vyhledávaným účastníkům všech významných evropských jazzových festivalů. Osobnost co-leadera orchestru VÁCLAVA ZAHRADNÍKA (n. 1942) jistě není zapotřebí našim diskofilům dlouze představovat. Zaznamenejme proto jenom stručnou charakteristiku, kterou na jeho adresu pronesl právě Slide Hampton: "Václav je člověk, který přesně ví, co od těch lidí ve studiu chce a jak to z nich dostat." JOHN SURMAN (n. 1944) bývá odbornou kritikou často označován za nejvýznamnějšího hráče na barytonsaxofon v současném jazzu (výstižně to dokumentují známé hlasovací ankety Down Beatu), jehož dnešní přínos ke hře na tento nástroj je srovnatelný s významem, jaký měl pro barytonsaxofonisty v uplynulých dvaceti letech Gerry Mulligan. Nelze ovšem opomonout ani Surmanovu nástrojovou suverenitu ve hře na sopránsaxofon, zachycenou na tomto albu v pozoruhodném chorusu v Jeannette. Kontrabasista BARRE PHILLIPS (n. 1934) patří k technicky neobyčejně fundovaným hráčům (jako sólista hostoval též s New York Philharmonic Orchestra pod taktovkou Leonarda Bernsteina) s vynalézavou hudební koncepcí, kterou v minulosti uplatnil zvláště v triu Jimmyho Giuffreho. Bubeník STU MARTIN (n. 1938) získal svůj mezinárodní věhlas zvláště díky angažmá v orchestrech Duka Ellingtona a Quincyho Jonese. Jeho hru charakterizuje - jak je ostatně příznačné pro hudební projev všech prvotřídních amerických drummerů - struhující drive, umocněný v jeho případě navíc značnou dávkou výbušného temperamentu. Vedle zmíněných zahraničních hudebníků se na albu prezentují v roli sólistů též tři přední domácí jazzmeni - flétnista JIŘÍ STIVÍN (n. 1942), vibrafonista KAREL VELEBNÝ (n. 1931) a kytarista RUDOLF DAŠEK (n. 1933).
První strana alba přináší tři původní orchestrální skladby Slide Hamptona, komponované speciálně pro tento band. Úvodní The End of Love přináší v šestnáctitaktové expozici jednoduché zpěvné téma interpretované v unisonu sólovým trombónem a flétnou, poté zaznívá téma v orchestrálním zpracování, po němž přicházejí ke slovu v improvizovaných chorusech Slide a John. Skladba vrcholí v orchestrálním tutti, v němž je téma zpracováno vibrační technikou, přerušovaném krátkými sólovými breaky Stu Martina a v závěru zaznívá repríza původního tématu, která po předchozí gradaci prináší výrazové zklidnění. Titulní kompozici alba tvoří Hamptonova třídílná monotématická suita B & S. Po rychlé vstupní části navozuje II. věta svým pomalým tempem, křehkou instrumentací, v níž se střídají quasichorálové zabarvení trombónů s jemným koloritem dřev, a konečně Philipsovým kontrabasovým sólem lyrickou meditativní náladu. III. část suity je sólistickou záležitostí Johna Surmana s inspirujícím backgroundem celého bandu, který v závěru přináší v novém zpracování téma z I. věty. Finále první strany tvoří Hamptonův Gardener's Waltz, připsaný autorem - jak napovídá slovní hříčka v názvu - jeho českému kolegovi Václavu Zahradníkovi. Šestnáctitakové téma zaznívá po vstupní orchestrální introdukci v sólovém trombónu a po krátké mezihře znovu v unisonu trumpet, následují chorusy Slida a Jiřího Stivína. Vrchol skladby patří temperamentnímu sólu Stu Martina a po repríze tématu ji uzavírá kóda ve fade out stylu. Zahradníkova Jeannette (pojmenované podle Hamptonova rodného města v Pennsylvánii) je pozoruhodnou, progresívně koncipovanou baladou v 7/4 metru s modální melodikou, evokující atmosféru exotických hudebních kultur. Výraznou melodickou kresbu tématu, střídající převážně analogický sekundový pohyb s kvintovými a septimovými skoky, podtrhuje specifický instrumentační kolorit s efektním půltónovým zahuštěním a úmyslnými schismaty v ladění doprovázejících hlasů. Půdorys skladby vychází z principů velké variační formy, do níž jsou organicky začleněna sóla Rudolfa Daška, Johna Surmana a Slide Hamptona. Jakoby elektrický sound riffového tématu Daškovy skladby Fašank In Blues navozuje v posluchačí představu obdobnou onomu zvukovému ideálu, který do současného velkoorchestrálního jazzu zavedl Don Ellis. Ve spojení s ostinátní rytmickou figurou orchestru a sólovými výkony Karla Velebného, Jiřího Stivína, Rudolfa Daška a Barre Phillipse vytváří efektní finále alba B & S.
Antonín Matzner