Díky Henri Colletovi a jeho dvěma kritickým statím vešel v roce 1920 Francis Poulenc (1899-1963) do dějin hudby jako člen tzv. Pařížské šestky. Nebyla to umělecká škola v pravém slova smyslu, nýbrž spíše jen více méně náhodné společenství uměleckých osobností, spojených pouze sympatiemi k avantgardním snahám Erica Satieho a pocitem nezbytnosti nalézt pro hudbu nové cesty. Horoucím dechem rozehnali tito mladí nadšenci mlžný opar impresionistických hudebních básní a jejich pastelové odstíny nahradili sytými, nelomenými barvami nanášenými s fauvistickou prudkostí, otevřeli okna čerstvému vzduchu a do svých skladeb vpustili lidi z ulice, sportovce a lokomotivy. V počáteční fázi své tvůrčí činnosti stavěl Poulenc úmyslně na odiv nedostatky své kompoziční techniky a provokoval výstředními nápady. Ještě v roce 1946, kdy byl již dlouho v kompozici skutečným mistrem, se chlubil tím, že "nemá žádné zásady" a že každý systém považuje za pouhý "soubor triků". Výrazové spektrum jeho hudby je neobyčejně široké: pohybuje se mezi póly vyzývavé smyslnosti až k přísné askezi a náboženskému zanícení, od frivolnosti až k hlubokému humanismu a přesvědčenému, statečnému vlastenectví. Byl "mnichem i chuligánem" (Claude Rostand), ale především geniálním hudebníkem a jeho odkaz získává v poslední době u nás i všude ve světě stále více obdivovatelů. Těžíště Poulencovy tvorby je v hudbě vokální. Na sto padesát písní je ojedinělým tvůrčím činem v kontextu celé evropské moderní hudby a stejně významná je i tvorba sborová, z níž přináší naše deska dvě reprezentativní ukázky.
Básníkem Poulencova srdce byl zřejmě Paul Eluard. Osm jeho básní z doby okupace, plných exaltované lásky k vlasti zhudebnil jako kantátu pro dva šestihlasé smíšené sbory a capella. Lidská tvář je dílo inspirované zřejmě i uměním francouzských renesančních polyfoníků a jeho vrcholem je závěrečná část, vzpínající se k závěru až do heroické polohy, když se v posledních třech taktech objeví poprvé magické slovo "svoboda". Kantáta vznikla v roce 1943, byla tajně vytištěna ještě v okupované Paříži a provedena ještě před koncem války v lednu 1945 v Londýně. Krása této velké poezie i její skvělé hudební roucho bohatě vyváží námahu při studiu této nesmírně náročné partitury, jejíž realizace se mohou odvážit jen nejlepší profesionální tělesa.
Druhou skladbou na desce je cyklus Sedm písní pro čtyřhlasý smíšený sbor a capella z roku 1938. Nemá ještě onu myšlenkovou naléhavost jako Lidská tvář. Jeho hudba se inspiruje zvláštním kouzlem poetiky dvou velkých francouzských básníků G. Apollinaira a P. Eluarda a má všechny znaky Poulencova uměleckého rukopisu: duchaplně elegantní melodiku oživovanou stále se proměňujícími harmoniemi i živým rytmem, vycházejícím důsledně z přirozeného spádu veršů.
Čtyři moteta pro vánoční čas, komponovaná v letech 1951 a 1952 nejsou na desce pouhým doplňkem, nýbrž především ukázkou Poulencovy duchovní hudby, která zabírá v jeho tvorbě významné místo. Autor si vybral čtyři krátké latinské texty z liturgie vánočních dnů a svátků Tří králů a zhudebnil je ve formě čtyřhlasých sborů a capella, seřazených do cyklu, který má svou vnitřní logiku i výrazovou gradaci od tajemně znějícího úvodního responsoria až k radostnému jubilosu závěrečného Magnificat z nešpor, zvěstujícímu příchod Vykupitele.
Když byl 1. září 1981 jmenován Lubomír Mátr (1941) novým hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru, získalo těleso, považované právem za jedno z nejlepších svého druhu na světě, nejen plnohodnotnou náhradu za odcházejícího národního umělce Josefa Veselku, ale i mladého průbojného umělce, který má všechny předpoklady k tomu vést sbor ještě k vyšším uměleckým cílům. Lubomír Mátl byl na svou funkci dokonale připraven dlouhým studiem nejprve na brněnské konzervatoři (1956-1965) a potom na JAMU, kde studoval ve třídě prof. Josefa Veselky řízení sboru a dirigování. Současně již působil jako sbormistr Brněnského akademického sboru, s nímž podnikl úspěšné turné po USA (1972) a získal řadu prvních cen v soutěžích doma i v zahraničí. Také s Pěveckým sdružením moravských učitelů přivezl v roce 1980 1. cenu z prestižního pěveckého festivalu v Llangollenu ve Walesu. Velice úspěšná byla jeho sbormistrovská činnost u Ostravského filharmonického sboru (1972-1978) a Slovenského filharmonického sboru, který řídil v letech 1978-1981. V České filharmonii vystoupil několikrát s přesvědčivým úspěchm i jako dirigent a i v budoucnu se s ním v tomto směru počítá. Z jeho gramofonových nahrávek vyniká zejména snímek Rybovy České mše vánoční s Českou filharmonií a PFS.