Z obalu původní EP desky (8135 0007): Se skupinou Jazz Q Martina Kratochvíla jsme se už v Mini Jazzy Klubu setkali. Jedna ze dvou skladeb desky, která tu vyšla, pomohla svému autorovi získat stipendium na jazzové škole Berklee, odkud se vrátil před dvěma roky. Je zajímavé, že až ve Spojených státech si většina Evropanů uvědomí svou příslušnost k tradicím kontinentu a "objeví" evropskou vážnou hudbu. Potvrdil to i Martin Kratochvíl, když po svém návratu prohlásil: "Zjistil jsem, že vedle jazzové diatoniky mě baví daleko víc to, co bych zjednodušeně nazval harmonie 20. Století. A taky mě přešlo hledat pořad nějaké vzory, specielně v oblasti, která je doménou černošských muzikantů."

To se samozřejmě promítlo i do Kratochvílových nových nahrávek, kterékaždého překvapily svou nenápadností a střídmostí. Rytmika, která dříve měla téměř rockovou útočnost, se najednou zklidnila, syntezátory a další klávesové nástroje tu nefungovaly jako zdroje zvukového opojení, ale tvořily jakousi kovově průzračnou harmonickou pavučinu nahrávky. Kratochvíl říkal těmto skladbám "dumky". Tvrdil, že mu jde "především o výrazné myšlenky, jejichž inspirace můževycházet i z mimohudebního světa, podobně jako v Bartókově Mikrokosmu nebo v některých věcech od Janáčka; podle toho, jak je myšlenka nosná, je dlouhá i skladba."

Hlavním principem vývoje Kratochvílova Jazz Q byla vždycky změna. Tváře, které se objevují v novém obsazení skupiny, jsou však jejím fanouškům důvěrně známé. Kytarista František Francl a baskytarista Vladimír Padrůněk patří ke Kratochvílovým nejčastějším spoluhráčům. Ještě nedávno však obstarávali spolu s bubeníkem Pavlem Trnavským spolehlivý rockový spodek na koncertech Vladimíra Mišíka a skupiny Etc… Na podzim roku 1978 přešla tato trojice opět k Jazz Q.

U Martina Kratochvíla rocková rytmika však už nemá roli stále běžícího hnacího motoru, ale plní funci určitého zvukového kontrastu, který se objeví jen když je zapotřebí - např. v závěru skladby Pečeť. Využívání takových kontrastů dává nahrávkám zvláštní půvab: pulsující barvy syntetizátorů se prolínají se zvonivými tóny elektrického piana a kytary, cyklicky opakující se motivy provázejí jemné syntezátorové melodie i riffy, hrané s rockovou naléhavostí. Výsledkem je věčně proměnlivý zvukový obraz, ku kterému by se určitě dal vymyslet skutečný obrazovýdoprovod pulsujících barev a kontur. Není proto divu, že se Kratochvílova hudba objevila v poslední době i v několika českých filmech.
Film, který patří k této desce, se promítá v tom nejpřísnějším soukromí každého posluchače - v jeho fantazii. (Sleeve-note Petr Dorůžka, 1979)