Nezapírejme si, že soudobá hudba nalézá někdy jen dosti těžko cestu k srdci řadového návštěvníka koncertů a stává se často spíše předmětem diskusí hudebních odborníků a kritiků, než živým uměleckým organismem s aktivní společenskou funkcí. Vždyť sladit optimálně požadavky vysoké umělecké hodnoty a neotřelého soudobého projevu na jedné straně a obecné srozumitelnosti a přístupnosti na straně druhé patří k nejožehavějším problémům umělecké tvorby vůbec a cesta k úspěchu vede mezi Skyllou artistní výlučností díla a Charybdou podbízivé laciné líbivosti.
Jiří Pauer (nar. 1919 v Libušíně) však patří k těm nemnohým hudebním tvůrcům, jejichž skladby nalézají spontánně srdečný ohlas u posluchačů, aniž by slevovaly třeba jen málo z nejvyšších uměleckých nároků. Chce svou hudbou mluvit od srdce k srdci a - jak se sám vyjádřil - "otvírat studánky citového bohatství a přispívat tak k harmonickému rozvoji lidské osobnosti". Jeho opery baví svým jemným humorem tisíce diváků na našich i zahraničních operních scénách, komorní soubory s oblibou hrají jeho četné skladby pro různá nástrojová obsazení, neboť mohou vždy počítat s příznivou reakcí publika a také orchestrální skladby jsou poutavé svým svěžím duchem i bohatým a nekonvenčním obsahem. Pauerova hudební řeč prodělala od prvých zralých skladeb z počátku padesátých let podstatný vývoj, ale vyrůstá vždy ze zdravých lidových kořenů a nezapře, že její autor hrával v dětství na trubku v hornické kapele v rodné vsi na Kladensku. I když potom prošel na konzervatoři u Aloise Háby a později na AMU ve třídě Pavla Borkovce důkladným profesionálním školením a seznámil se prakticky se všemi avantgardními kompozičními směry včetně ultrachromatických tónových systémů, přiklonil se nakonec k uměleckému projevu, v němž novátorství a tradicionalismus v nejlepším slova smyslu tvoří dialektickou jednotu a vzájemně se vyvažují. Základním estetickým východiskem je poznání, že melodie byla vždy hlavním výrazovým prostředkem hudebního umění, neboť vyvolává nejlépe citovou odezvu v duši posluchače, a proto jasné melodické kontury stojí na prvním místě mezi Pauerovými vyjadřovacími prostředky. Také stálá přítomnost tonality, i když značně široce chápané, přispívá ke sdělnosti jeho skladeb, stejně jako formální přehlednost a přirozená instrumentace, která pracuje se širokým spektrem orchestrálních barev, ale neunavuje samoúčelným zvukovým experimentováním.
Kompozici pro dechové nástroje se Jiří Pauer věnuje systematicky již od dob svých studií a dnes tvoří tyto skladby v jeho díle samostatnou a velmi výraznou skupinu v čele se čtyřmi závažnými koncerty s průvodem orchestru. Dva z nich, zaznamenané na naší desce, patří ke starším skladatelovým pracím a koncert pro fagot vznikl dokonce jako absolventská skladba na AMU v roce 1949. Je na ní však zřetelně patrná lidská zralost autora i jeho značné umělecké zkušenosti a celkové uchopení daného problému je tak zdařilé, že koncert dostal hned po první redakci definitivní tvar, na němž nebylo již nutno ani později nic měnit a dosáhl díky své melodické svěžesti a nástrojové vděčnosti rychle takového ohlasu, s jakým autor tehdy vůbec nepočítal. Dílo bylo poprvé provedeno na absolventském koncertě AMU v roce 1950, ale již v prosinci 1952 se objevilo na programu koncertů České filharmonie a v podání jejího sólofagotisty Karla Bidla nastoupilo úspěšnou cestu na koncertní pódia. Dnes se hraje stejně často v Japonsku jako v Austrálii a všude oceňují zejména velice šťastnou stylizaci sólového partu. Velké obliby dosáhl koncert zejména v Sovětském svazu, kde se studuje na hudebních učilištích i jako výborné dílo instruktivní a kde vyšel i tiskem a byl nahrán na gramofonovou desku.
Fagot je v rukou vynikajícího hráče schopen tlumočit až neuvěřitelně širokou výrazovou škálu a Jiří Pauer dokázal využít zejména jeho sametově zbarveného středního a vyššího rejstříku v kantilénách lyrických částí první a druhé věty i laškovně dovádivého staccata s přídechem sarkasmu v dravé větě závěrečné. Přestože je koncert techniky velmi náročný, shodují se všichni interpreti v tom, že je psán s plným porozuměním pro povahu nástroje a možností jeho techniky. Čtvrtstoletí, které uplynulo od jeho vzniku, prověřilo již v množství provedení dostatečně jeho kvality, takže dnes můžeme bez nadsázky říci, že je to nejúspěšnější skladba svého druhu v hudební literatuře 20. století.
Koncert pro hoboj vznikl v roce 1954, tedy jen v malém časovém odstupu po koncertu fagotovém a vychází v podstatě ze stejného myšlenkového a intonačního okruhu. Byl komponován pro tehdejšího prvního hobojistu České filharmonie Františka Hantáka, který jej také hrál při premiéře a přispěl v průběhu kompozice i některými svými praktickými zkušenostmi, hlavně pokud šlo o utváření sólového partu.
Hoboj je ve srovnání s fagotem nástroj zvukově subtilnější a také rozsah jeho výrazových poloh je snad o něco menší, zato však rozvinutá technika a zejména velká pohyblivost jej přímo předurčují k sólovému využití. Posloucháme-li pozorně Pauerův koncert, neubráníme se dojmu, že to byl hlavně sladký, lyrický a rustikálně zbarvený tón hoboje, který inspiroval autora při tvorbě a spolupůsobil i při formování a rozvíjení tematického materiálu.
Jiří Pauer si byl dobře vědom toho, že v roce 1946 napsal Richard Strauss jako jedno ze svých posledních děl právě koncert pro hoboj, ale nezalekl se slavného jména a se sympatickým seběvedomím vyřešil úkol zcela samostatně. I jeho hudbu je možno označit - cum grano salis - za novoklasickou. Je to však novoklasicismus prokofjevovského typu, zdravý, programový, zakotvený v konkrétní společenské situaci, a proto i vývojově perspektivní. Proto také nepřivedl skladatele do slepé uličky, nýbrž se dále logicky vyvíjel v osobitý a vysoce kultivovaný sloh současných skladeb a jeho potenciální možnosti nejsou ještě zdaleka vyčerpány.
Dlužno dodat, že autor v roce 1976 dílo částečně přepracoval, drobnými škrty podrthl jeho formální sevřenost a ve třetí větě upravil instrumentaci několika větších ploch. Podstatně zasáhl do úvodní části, která dostala velkou sólistickou kadenci, mimořádnou svými technickými nároky a překračující horní rozsah hoboje až ke čtyřčárkovému as. V době, kdy se hranice lidských možností neustále posouvají daleko dopředu, je to výzva pro instrumentalisty, kteří naleznou v nahrávce konkrétní realizaci tohoto nesnadného úkolu i příklad k následování.
Jaroslav Holeček