Komentář k původnímu LP z r. 1964:
Giacchino Rossini (1792-1868) je skladatel, jehož dílo mizí takřka úplně ve stínu jediné z jeho oper - Lazebníka sevillského. Přitom je jeho tvorba velmi početná, 15 oper před Lazebníkem a 23 oper po něm, písně, komorní skladby, oratoria, kantáty, skladby světské i církevní. Do dnešní doby zůstalo jen několik předeher a občas se na scéně objeví ještě opera Vilém Tell. Z oper kdysi světově slavných a současníky hodnocených i nad Lazebníka (např. Tancred, Italka v Alžíru, Straka zlodějka), jen sem tam některou árii či duet zařadí pěvci do svého koncertního repertoáru. Nalézají v nich výbornou příležitost k uplatnění svého hlasu a pěvecké virtuozity. K úspěchu a slávě, jichž Rossini dosáhl už v mládí Tancredem a Italkou (r. 1813), jistě přispěla i výhodná situace. Cimarosa zemřel r. 1801, Paisiello od začátku století takřka přestal komponovat a manýrovité výtvory tehdejších operních hvězd Mayera a Paëra Rossini zastínil snadno.
Byl mladý a odvážně novotářský, dovedl nejen po italsku uplatnit kantilénu, ale i skloubit hlasy do složitých ansámblů, v italských operách dosud neslýchaných, měl smysl pro vyhrocení dramatických situací a prokreslení charakterů, vyžadoval od pěvců, aby se zřekli samoúčelného uplatňování své virtuozity a aby se v zájmu vytvoření postavy podřídili záměrům autora. Měl vysoké nároky na libretisty a k tomu všemu uplatňoval zvýšenou měrou orchestr. Byl tělem a duší Ital, ale velmi si vážil Mozarta a učil se instrumentaci i z Haydnových a Beethovenových partitur. Přes odpor a výtky staromilců, že ničí italské bel canto a porušuje uiznávané regule, šel odvážně za svým cílem: vytvořil dokonalé hudební divadlo, ať tragické či komické. Rossini byl také prvním italským skladatelem, v jehož tvorbě se ozval ohlas na politickou situaci. Napoleonská politika vzbudila v Itálii silný patriotismus a Rossini to, co se v zemi politicky roztříštěné a ovládané cizími mocnostmi nesmělo otevřeně říkat, dovedl jasně napovědět. V Italce např. vzbouzela slova "Pensa alla patria" (Mysli na vlast) tak nadšený ohlas, že v Římě papežská cenzura nařídila změnu textu "Pensa alla moglie" (Mysli na manželku). Rossini dovedl italský lid povzbudit i k sebejistotě - vzpomeňte třeba Figara, člověka z lidu, bystrého chlapíka, bez jehož pomoci se pan hrabě neobejde ani při námluvách. Své revoluční zaměření Rossini nejvýrazněji projevil svou poslední operou, provedenou v Paříži r. 1829 (tedy těsně na prahu revolučního roku 1830), pro niž zvolil Schillerovo drama o historické vzpouře švýcarského lidu proti cizí nadvládě a o vzniku švýcarské republiky, námět svrchovaně aktuální a podnětný. Současně tímto svým dílem ukázal i cestu velké opeře francouzské; uplatnil zvýšenou měrou balety a masové scény.
Výňatky, vybrané pro tuto desku ze čtyř oper, dávají dobrou představu o stylu hudby i o námětovém zaměření Rossiniho. Dva úryvky jsou z Italky v Alžíru, opery, provedené r. 1813 v Benátkách z frenetického nadšení obecenstva. Během několika let byla tato opera hrána na všech italských jevištích a hodnocena jako vrchol italské buffy. Hlavní ženská postava Isabella je založena na jemné koketerii a lehkém půvabu, jímž účinně kontrastuje s komičností až trochu drastickou, jakou Rossini obdařil postavu zamilovaného tureckého beje Mustafy. Její árie z 1. dějství stejně jako duet Isabelly a Mustafy je znamenitá, možno říci elegantní hudba, svědčící o genialitě a technické suverenitě dvacetiletého autora. Duet je z finále 1. dějství, kdy Mustafa do svého harému přijímá Isabellu, zavlečenou sem kapitánem korzárů Halym.
Úspěch Italky zastínil až sám Rossini, když tři roky nato uvedl v Římě svého Lazebníka při premiéře sice neuspěšně, zato hned od první reprízy tím vítězněji. Všechny tři ukázky jsou kompozičně dokonalé: lichotná, ryze italsky zpěvná serenáda Almavivova, dále Figarova cavatina, mistrovská charakteristika postavy, skvost buffonního žánru s nesmírnými nároky na pěvecké a herecké umění, artikulaci a intonaci pěvce, a konečně árie Rosiny, stejně ostře charakterizující postavu něžného a přece rozhodného děvčete.
Rok po Lazebníku se v milánské Scale objevila další opera Rossiniho - Straka zlodějka. Skladatel se tragickým námětem o chudé služce, odsouzené pro domnělou krádež a popravené, nedal brzdit v bezprostřednosti a možno říci i živelné radostnosti své hudby. Duet Ninetty a Pippa (soprán a kontraalt) je ze scény v 2. dějství ve vězení, kdy se nešťastné děvče připravuje na smrt. Zde se Rossini přece jen alespoň na chvíli vpravil do tragického příběhu.
Velkou, pěvecky i výrazově náročnou árii vložil italský mistr do partie princezny Matyldy v 2. dějství opery Vilém Tell. V dramatičnosti recitativu a úvodu árie i v lyrice její střední části, v úzkosti očekávání milence i v opojení krásou přírody je tu už jasně patrná vlna romantismu. Druhá ukázka, finále 3. dějství, má naproti tomu vzruch a napětí přímo revoluční. Je to scéna, v níž rozechvělý a přece pevný Tell sestřelí s hlavy svého synka Gemmyho z příkazu Gesslera (představitele cizí vlády) jablko, pak vyhlásí otevřeně nepřítelství a zahajuje vzpouru švýcarského lidu proti habsburské moci.
Anna Hostomská