Z obalu původního LP (8115 0119): Stačí se zaposlouchat do jakoby maursky kolorované titulní kompozice alba - a hned je jasné, kde asi Růžičkova ZAHRADA RADOSTI leží. Je v Monte Carlu, na prosluněných březích Středomoří. Sice nepřímo, ale zato rozhodující měrou přispěl totiž tenhle čarokrásný kout Evropy k tomu, aby se Karel Růžička (nar. 2. června 1940) - někdejší absolvent pražské konzervatoře v oboru bicích, ale pak nejrenomovanější z pianistů československé jazzové scény - začal zabývat myšlenkou na ryze sólovou dráhu. Zhruba ve svých čtyřiceti… Začalo to v roce 1977, kdy měl už za sebou 11 let působení v Jazzovém orchestru Čs. Rozhlasu v Praze, v Celule Laca Decziho či s vlastním kvartetem, s nimiž ostatně hraje dodnes. Tehdy zcela náhodně v novinách narazil na adresu monacké konzervatoře a do její každoroční skladatelské soutěže, otevřené příspěvkům z celého světa, poštou zaslal svou Interlude. Když už na ni skoro zapomněl, dostal najednou dopis, z něhož s překvapením zjistil, že vyhrála třetí cenu. Rok nato se celá záležitost opakovala, jenomže tentokrát Růžičkovy Ozvěny, které si později při návštěvě Prahy zamiloval i Jean Toots Thielemans suverénně zvítězily. A v devětasedmdesátém, kdy po prvních sólových recitálech doma, na Kubě a varšavském Jazz Jamboree triumfoval v pražské Městské knihovně natolik, že se zrodil nápad na produkci této desky, dostal za Triste bronz z Azurového pobřeží podruhé.
Letos už se soutěže zúčastnil osobně - jako porotce. A protože byl pořadateli požádán, aby o dva měsíce později taky všechny vybrané tituly nastudoval s orchestrem pro finále, prožil v Monaku celkem šest pracovních týdnů. V přestávce mezi nimi vznikl pak materiál pro album, které máte před sebou.
Karla Růžičku představuje jinak než jeho dřívější nahrávky. Už tu není jen skvěle disponovaný mainstreamovým klavíristou popetersonovské éry. Vyrostl ve vyzrálou, technicky i imaginačně zřejmě nevyčerpatelnou osobnost, jež slovansky zpěvnou melodiku kombinuje s občas volněji pojatými harmonickými vazbami a vytváří tak syntézu, složenou ze všech vyjadřovacích prostředků současné improvizované hudby. Jejímu jazyku dominuje sice bezesporu jazz, ale nikoli ten, za nímž uzavřela dveře léta 60. Také u Růžičky je totiž pojetí pojmu "jazz" na hony vzdáleno představě oázy vprostřed pouště. Včetně bluesově vypjaté a tedy jazzové "nejklasičtější" PROBDĚLÉ NOCI to pocítíte ze všech sedmi jeho nápaditých témat. Z mistrně lyrického AZURU, z DUHY, jež jako by shrnovala nálady alba jako celku, ze strhujících HER, v nichž se ozve právě tak připomínka Garnera, jako Evanse. Překrásný motiv MARIE-JOSÉ, patrně jeden z vůbec nejsilnějších na desce, se v úchvatné dynamice rozvíjí až jarrettovsky, ovšem s tím pro Karla typickým českým nadhledem. A Růžičkův smysl pro vtipné repliky mu dává zaznít v drobné citaci i v jednom z obratů závěrečných PŘÍSTAVŮ.
Ať chcete nebo ne, toto album dokazuje, že jeho tvůrce dnes v plejádě sólových pianistů jazzové scény kontinentu patří bezesporu k těm, o nichž se musí hovořit v superlativech. A co je nejpodstatnější, je pohoda, která ze čtyřiceti minut programu ZAHRADY RADOSTI vyzařuje. Snad díky tomu, že ani jediný z jejích květů není papírový a nevoní parfémy ze sprayů… (Sleevnote: Vojtěch Hueber, 1981)