Z komentáře k původnímu LP 1112 3147 z r. 1983

Hudba minulých věků přitahovala Johannesa Brahmse (1833-1897) již od mládí; záhy ji také znal jako sotva který jiný skladatel 19. století. Kdyžmu nedlouho po příchodu do Vídně bylo nabídnuto místo dirigenta Pěvecké akademie, provedl hned na jednom z prvních koncertů (r. 1864) také dvojsborové a trojsborové skladby benátské školy - Giovanni Gabrieliho a jeho žáka Heinricha Schütze - mistrů, kteří tehdy rozhodně ještě nepatřili ke koncertnímu repertoáru. Velice důkladně znal tvorbu Johanna Sebastiana Bacha. Hudba minulosti mu však poskytla i četné podněty pro vlastní tvorbu. A Brahms byl tak silnou osobností, že se jich mohl chopit, aniž by snad riskoval oslabení vlastní tvůrčí individuality. Krásným dokladem jsou právě dvacykly motet z posledních let Brahmsova života. Jsou - až na jednu výjimku - komponovány tzv. dvojsborovou technikou: dva čtyřhlasé smíšené sbory stojící na pódiu vedle sebe si navzájem rozmanitěodpovídají, hned jsou vedeny v kontrapunktickém protikladu, hned zase splývají. V každém z obou cyklů je po třech motetech. První cyklus - z let 1888-1889, s opusovým číslem 109 - má název Fest- und Gedenksprüche, což se zpravidla překládá Slavnostní a pamětní zpěvy (ne zcela přesně: název Sprüche se vztahuje k textové předloze a znamená tu výroky, průpovědi, slova). Druhý cyklus, op. 110, vznikl o rok později a má prostý název Tři moteta. Textový podklad celého prvního cyklu a prvního moteta z druhého cyklu si Brahms sestavil sám z bible, další dvě čísla z op. 110jsou komponována na verše dvou starých německých duchovních písní. Jsou to ovšem koncertní, nikoliv chrámová díla. Prostřední číslo u op. 110 není vlastně motetem v pravém smyslu, ale skladbou vestylu čtyřhlasého protestantského chorálu, jak jej známe právě z četných zpracování J. S. Bacha; není tu však citována žádná chrámová píseň, všechno je vlastní - a velmi typická - Brahmsova hudba. U prvního cyklu vedly Brahmse při výběru a sestavování textu zřejmě rovněž aktuální pohnutky patriotické. Toto dílo pak také zvolil, aby se jím poděkoval za poctu, kterou mu rodný Hamburk prokázal udělením čestného občanství.
Dva zpěvy pro šestnáctihlasý smíšený sbor a cappella, op. 34, patří k zřídka slýchaným dílům Richarda Strausse (1864-1949). Vznikly na jaře 1897, v době prvních velkých úspěchů skladatelových, nedlouho po skvělém Enšpíglovi. Bohatou barevnou paletu svého jedinečně znějícího orchestru jako by tu Strauss chtěl přenést do plasticky propracovaného jemného přediva šestnácti hlasů velmi početně obsazeného sboru. V první skladbě (Večer - na báseň Friedricha Schillera) se každá hlasová skupina dělí čtyřikrát, kdežto druhá skladba (Hymnus - na verše Friedricha Rückerta) je komponována dvojsborovou technikou, při čemž proti čtyřhlasu prvního sboru stojí druhý sbor s trojmo dělenými hlasovými skupinami.

Kühnův smíšený sbor, s nímž byla tato deska nahrána, založil (r. 1958) a vede Pavel Kühn; pojmenován je po jeho otci Janu Kühnovi, zakladateli českého pěveckého sboru. Patří mezi soubory přičleněné nyní k Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK. Má rozsáhlý repertoár sborové literatury a cappella i kantátových skladeb s orchestrem, od renesance až po poslední současnost.

Zdeněk Nouza