Výběr nahrávek Orchestru Osvobozeného divadla řízeného Jaroslavem Ježkem zahrnuje všechny známé snímky, které v letech 1930-1934 tento orchestr natočil - ať již pod svým názvem či anonymně - pro gramofonové firmy Odeon, Esta a Ultraphon. Žádný z těchto snímků není z pochopitelných důvodů zařazen na již vydaných přepisech nahrávek Ježkova orchestru z repertoáru Osvobozeného divadla a s vokální účasti dvojice V+W.
Že každé začátky bývají těžké, si posluchač tohoto výběru uvědomí hlavně při poslechu úplně prvních gramodesek, na které čerstvě sestavený Ježkův orchestr nahrával na podzim roku 1930 dobové šlágry pro gramofonovou firmu Odeon. Mezi realizovanými dvaceti snímky byly pouhé dvě Ježkovy skladby uváděné současně v Osvobozeném divadle - populární tango Mercedes doplnil na druhé straně desky waltz Zasu.
Na prvních čtyřech snímcích z této série byl Ježkův orchestr na etiketách gramodesek označen ještě jako "Odeon jazz-orkestr". Zpěvní part obstarával zpěvák a komik starší generace Ferda Kohout, známý z četných nahrávek na fonoválečcích a gramodeskách již od počátku dvacátého století. Na zbývajících snímcích z této série (celkem jich byly dvě desítky, z toho dva jen orchestrální) sice již zpíval mladý tenorista pražského Národního divadla Jaroslav Gleich, ale ani on si se záludnostmi hudebního projevu Ježkova nesehraného orchestru a repertoárovou skladbou nahrávaných kusů občas poradit nedokázal. Zvláště nepovedený je výkon orchestru i vokalisty v nahrávkách šlágrů německých autorů - snad nejvíc je nejistota všech účinkujících zřejmá v nahrávce slow-foxu Ty umíš lásku jen lhát.
Ze strany Ježkova orchestru nepochybně šlo pouze o "práci ve mzdě", tedy o nahrávky pořízené pouze pro peníze. I když gramofonová společnost Odeon se získáním Ježkova orchestru k nahrávání ve svých propagačních materiálech tehdy dost chlubila, k žádné další spolupráci Ježka s touto firmou již nedošlo. Zajímavé je v této souvislosti porovnání úrovně výše zmíněných nahrávek se snímky, které prakticky ve stejné době natáčel Ježkův orchestr pro etiketu Ultraphon - nahrávky pro tuto společnost jsou jednoznačně mnohem kvalitnější. Je to nepochybně dáno i skutečností, že ve všech případech šlo o nahrávky Ježkových skladeb z repertoáru Osvobozeného divadla, které jeho orchestr hrál denně.
K dalšímu "kroku stranou" Ježkova orchestru Osvobozeného divadla došlo v roce 1932, kdy se dost překvapivě objevily čtyři snímky v podání tohoto tělesa na etiketách dvou gramodesek značky Esta (zároveň byly lisovány i na laciné firemní sublabely Slavia). Opět šlo o nahrávky běžných šlágrů v rytmu tanga - píseň Byl jednou jeden muzikus zpíval Rudolf Leo Vašata, titul Otrokyně pak dvojice zpěváků skrytá pod označením Esta-duo, dvě zbývající tanga zazpívalo pro změnu Esta-trio. (Na tomto místě technická poznámka: čtvrtý titul Vy jste moje madona bohužel na tomto výběru chybí, neboť se zatím nepodařilo najít jeho nahrávku ve vyhovující kvalitě).
Opět šlo patrně o jednorázovou výpomoc, neboť žádné další snímky Ježkova orchestru se již na etiketách firmy Esta neobjevily.
Dva další zařazené snímky - tanga Vlny Orinoka a Do mého klína hlavu když položíš natočil ve stejném roce Ježkův orchestr pro gramofonovou firmu Ultraphon v rámci běžné nahrávací frekvence nejspíš jen proto, že v nahrávacím studiu zbývaly předehřáté drahé nahrávací vosky a zároveň byli k dispozici zpěváci Slávka Grohmanová a Jindra Láznička. Zatímco ve stejný den pořízené nahrávky Ježkových písní s texty dvojice V+W (například blues Život je jen náhoda) vyšly na etiketě Ultraphon pod označením "Orchestr Jaroslava Ježka řídí Karel Ančerl", zmíněná dvě tanga byla umístěna pouze na lacinější firemní sublabel Artona - pochopitelně anonymně, pouze s označením "hraje Artona jazz".
Závěrečný snímek na tomto výběru vznikl v roce 1934 ve studiu firmy Ultraphon ve stejný den, kdy Ježkův orchestr pod řízením kapelníka Roberta Brocka natáčel písničky z repertoáru Osvobozeného divadla s Ljubou Hermannovou a Voskovcem a Werichem. Titul Jsem pouze zpěváček chudý (pocházel z hudební veselohry "Ulice zpívá") opět vyšel pouze s generickým označením "hraje orchestr" na etiketě Ultraphon a na dalším laciném firemním sublabelu Selekton. Pro náš výběr byla zařazena verze, kterou Ježkův orchestr natočil na komerčně nevydaný tzv. "shell" - šlo o ověřovací zkušební nahrávku, která nebyla určena k dalšímu zpracování či vydání.
Příznivce orchestru Jaroslava Ježka bychom na závěr ještě rádi upozornili, že i po vydání těchto téměř tří desítek nahrávek stále ještě nebylo objeveno několik dalších existujících snímků tohoto tělesa, jimž byla u gramofonové firmy Ultraphon přidělena matriční čísla - chybí dva snímky z roku 1934 a další čtyři z března roku 1938. Mohou se tedy jen těšit, že se možná časem v nějakém archivu najdou...