Tři autoři na naší desce reprezentují nejlepší hodnoty české hudby 2. století.
Nejstarší z nich - Leoš Janáček (1854 - 1928) je svými uměleckými začátky zakotven ještě v doznívajícím romantismu minulého věku a svá vrcholná díla, jimiž se zařadil mezi čelné představitele evropské hudební moderny,
zkomponoval až v posledním desetiletí svého života. Suita pro smyčcový orchestr je dílo mládí. Vznila v roce 1877 jako jeho první orchestrální skladba vůbec a sám autor dirigoval její premiéru 2. 12. 1877 v Brně.
Je to spontánní projev Janáčkova vrozeného hudebního nadání, neboť teprve po kompozici Suity dokončil v Lipsku svá hudební studia. Je to hudba plná výrazných hudebních nápadů, které však nejsou ještě vždy zvládnuty s úplnou jistotou.
Vědom si svých možností, komponoval Janáček krátké věty, které dokázal formálně bezpečně zvládnout. Přesto nepůsobí Suita dojmem práce začátečníka. I když zde můžeme vystopovat řadu různých vlivů, zaujme, zvláště je-li brilantně provedena,
svým svěžím půvabem a nehledanou prostotou.
Podobně jako řada jiných skladatelů v čele se Stravinským, Straussem a Hindemithem hledal i Bohuslav Martinů (1890 - 1959) v neoklacismu východisko ze situace, v níž se ocitla evropská hudba po rozpadu novoromantické hudební řeči na konci 19. století
a vytvořil si vlastní, osobitě zabarvenou variantu, v níž je český základ jeho uměleckého projevu konfrontován s duchem francouzského postimpresionismu. Martinů žil v Paříži a život ve velkoměstě nad Seinou mu byl zdrojem bohaté inspirace. Silná citová
vazba k domovu, kam se stále vracel na návštěvy k rodičům i v myšlenkách pro náměty svých nových kompozic, však nedovolila, aby občasné experimentování potlačilo na dlouho zdravé intonační jádro jeho melodického myšlení.
Na podzim roku 1931 komponoval pohádkový balet Špalíček a práce, jíž se věnoval s největším zaujetím, přeznívala bezprostředně ještě v několika skladbách instrumentálních, které koncipoval jako zábavnou a vtipnou hudbu v duchu klasické divertimentové tvorby.
První z nich je Partita pro smyčcový orchestr. Čtyři věty díla jiskří působivou, hravou hudbou, která překvapí zvukovou plností a množstvím barevných odstínů, přestože pouze ve druhé větě pracuje skladatel s kontrapozicí sólového kvarteta a celého orchestru.
Opravdová pomalá věta chybí, obě střední části mají charakter veselého scherzového intermezza. V úvodní větě předjímá synkopované hlavní téma atmosférou pozdějších vrcholných symfonií, kdežto ostře rytmizovaná epizoda finále má již naléhavost,
údernost slavného Dvojkoncertu. Premiéru Partity hrála 13. prosince 1032 Česká filharmonie s Václavem Talichem. V té době však již byly hotovy i čtyři serenády pro různá nástrojová obsazení. Bezprostřednost uměleckého vyjádření radostného životního pocitu, lehkost dikce, množství rozamarných hudebních nápadů, důsledně homofonní sazba a klasicizující harmonie, formální přehlednost, to vše jsou rysy, které tyto roztomilé skladby spojují s Mozartem, jemuž se Martinů již od dětství upřímně obdivoval.
Serenáda č. 2 má nejmenší obsazení: pouhé dva hlasy houslí a violu a s těmito minimálními prostředky napsal Martinů hudbu, z níž dýchá pohoda a spokojenost, a která je novodobým převtělením ducha velkého mistra hudebního klasicismu.
Také třetí z trojice, zasloužilý umělec Viktor Kalabis (1923 - 2006), přesáhl uměleckým významem své tvorby daleko za hranice své vlasti. Jeho skladby se hrají po celém světě a nejednou komponoval přímo na objednávku zahraničního interpreta
(Bachakademie Stutgart, Statskapelle Dresded atd.). Ani v hudbě Viktora Kalabise nepřeslechneme napojení na nejlepší tradice české klasické hudby, i když její vyjadřovací prostředky jsou živě aktuální a osobitě zabarvené.
Dílo Viktora Kalabice má logickou vývojovou linii a čítá dnes 70 opusů (5 symfonií, 9 nástrojových koncertů, kantátu, balet, skladby komorní a řadu skladeb vokálních). Autor se dává inspirovat uměním vynikajících instrumentalistů a celých souborů a jeho důvěrnýmn kontaktům
s českou hudební současností vděčíme za řadu vzácných skladeb. Na začátku šedesátých let komponoval pro výborný soubor Pražští komorní sólisté, vedený Václavem Neumannem, Komorní hudbu pro smyčce op. 21 a v roce 1986 - inspirován výkony
Sukova komorního orchestru - se ke zvuku smyčců vrátil ve skladbě nazvané prostě Diptych pro smyčové nástroje op. 66. Premiéru s dnešními interprety řídil 12. března 1988 Josef Vlach.
Název díla záměrně vylučuje jakoukoli programnost. Ve dvou větách probíhá sled hudebních obrazů, na nichž můžeme obdivovat virtuosní kompoziční techniku a bohatou zvukovou představivost,

Jaroslav Holečekjež dovede vytěžit z homogenního zvuku smyčcového souboru řadu překvapivých barev, nebo se prostě dá unášet proudem inspirované hudby a vytvářet si k ní ve fantazii svůj vlastní svět představ a asociací.