Období kolem svých padesátin prožíval Antonín Dvořák (1841-1904) v plném rozkvětu tvůrčích sil a lidské zralosti. V českém prostředí byl uznávaným mistrem číslo jedna, po Smetanově smrti zaujal zcela samozřejmě místo vůdčí osobnosti české hudby. Jeho skladby se velmi často hrály v cizině: byl zván do Anglie, berlínská firma Simrock vydávala jeho partitury, v Brahmsovi a dirigentu Hansu Richtrovi měl oddané přátele ve Vídni, rýsovala se cesta do Ameriky. Jeho hudba resonovala s klidným životním tempem a jasem slunných dní, které skladatel prožíval. Dvořákova invence byla nevyčerpatelná: překvapoval novými a novými nápady, každé dílo přinášelo pravé gejzíry neotřelých melodií, rytmické pestrosti a zvukové barevnosti. Spontánnost hudebního projevu byla spolehlivě korigována mistrovským ovládáním skladatelské techniky: nikde nemáme pocit hluchých míst či zbytečné mnohomluvnosti. Tyto rysy má Klavírní kvartet Es dur, op. 87, dílo vznikající v sousedství známého klavírního kvintetu A dur a VIII. symfonie G dur: také kvartet obsahuje osobité formulace, příznačné pro toto Dvořákovo tvůrčí období. Dílo vznikalo neobyčejně rychle: od 10. července 1889 do 19. srpna, kdy dokončil poslední stránku partitury. Vytvořil opět dílo svěžího ducha, které se ihned vřadilo - vydáno tiskem v Berlíně - vedle komorních děl Brahmsových. Je až s podivem, že v evropském měřítku nenacházíme závažnější kvartetní skladbu v tomto nástrojovém složení a že je tedy Dvořákův přínos zcela ojedinělý.
Dvořákův Kvartet Es dur měl premiéru 23. listopadu 1890 v Praze. O několik měsíců později pak začal skicovat svůj klavírní kvartet Josef Suk (1874-1935), Dvořákův žák, jeden ze slibných talentů na pražské konzervatoři. Šestnáctiletý mladík měl před sebou zářný vzor ve svém učiteli. Ten ovšem s potěšením sledoval zdatné počínání svého žáka - a ve svém odhadu se nemýlil. Suk se skutečně stal prvořadou uměleckou osobností z okruhu Dvořákovy školy a vstoupil dokonce do Dvořákovy rodiny, když se oženil s Dvořákovou dcerou Otylkou. Ovšem v době kompozice kvartetu byl ještě tento sympatizující vztah učitele a žáka v začátcích. Svědčí o síle Sukova talentu, že se vytříhal přímé závislosti na Dvořákově stylu. Jsou tu jisté filiace, které se však jeví jako zcela přirozené, neboť Dvořák udával hlavní tón nejenom na konzervatoři, ale v celém českém hudebním životě. Sukův projev však nese v sobě známky neobyčejné tvůrčí samostatnosti. Dvořák, který se zajímal o průběh této kompozice, měl k ní jen málo připomínek: nechal naopak pracovat Suka bez jakýchkoliv zásahů - a Suka pak pochvala neminula (mladý autor dedikoval partituru svému mistru - v tom se zračí úcta, kterou měl k Dvořákově autoritě). Snad jediné, co Dvořák svému svěřenci vytýkal, byla jeho záliba v mollových tóninách, což se projevilo už v předchozích skladbách. Suk pak smazal tento baladický přísvit svých skladeb kompozicí slavné Serenády Es dur pro smyčce, která je už mistrovsky vypracovaným dílem. Zárodky této lyrické výpovědi však lze vystopovat už v klavírním kvartetu, zejména v Adagiu a jeho violoncellové kantiléně, a pak i ve finální allegrové větě. Poprvé zahráli Sukovi jeho skladbu spolužáci z konzervatoře 13. května 1891. Byli mezi nimi houslista Karel Hoffmann a cellista Otta Berger, s nimiž zanedlouho Suk - jako hráč druhých houslí - vytvořil komorní sdružení, které se proslavilo po celé Evropě - České kvarteto.

Bohemia kvartet založili v roce 1989 mladí instrumentalisté, absolventi pražské Akademie múzických umění. Klavíristka Věra Hájková se věnuje komorní i sólové hře, houslista Jan Talich studoval také v Londýně a je laureátem záhřebské soutěže, violista Pavel Peřina a violoncellista Miloš Jahoda jsou členy orchestru FOK a prosazují se i sólisticky. Ansámbl vystupuje na domácích i zahraničních pódiích s programem převážně klasicko-romantickým.
Karel Mlejnek