"Jazzový zpěv je jedním z mnoha paradoxů této hudby," píše Jochim Ernst Berendt v jednom z posledních vydání své známé Knihy o jazzu a hned také dodává proč. "Jazz se vyvinul z vokální hudby, a všechno, co charakterizuje jazzový zpěv, má svůj původ v hudbě instrumentální." Stručně tak vyjádřil onu prazvláštní situaci, v níž se v jazzu ocitají zpěváci a zpěvačky, a kterou svého času jedna z nich - Anita O'Day - dovedla do důsledků, když se během svého angažmá v orchestru Stana Kentona oblékala stejně jako ostatní hudebníci: "Nevidím důvod, proč bych měla vypadat jinak než muž za bubny. Můj hlas je nástroj stejně jako trubka nebo saxofon." Konstatování o v zásadě instrumentálním charakteru jazzového zpěvu platí i tam, kde zpěvák či zpěvačka, jako v našem případě Eva Svobodová, vychází především z písně, a nikoli z instrumentálních témat, dodatečně opatřených texty. Jeho poznávací vizitkou nejsou totiž jenom občasné scat chorusy, v nichž zpěvačka improvizuje na harmonickou kostru skladby obdobně, jak to činí její kolegové - instrumentalisté (Kam s tím blues, Pondělí nebo Já nemám ráda duben). Mnohem více tady jde o samotný způsob zpívání a o schopnost zpěvačky dostát dynamickému jazzovému frázování a naplnění těchto frází týmž výrazovým nábojem, který z jejího přednesu učiní jeden z mnoha nástrojů mezi ostatními, jež z této desky zaznívají. Je samozřejmé, že je nástrojem dominujícím, nicméně v důrazu, který Eva Svobodová klade na ty ostatní, i z prostoru, které jim na svém albu poskytla, je dostatečně patrné, že ji spíše než o sólistické prezentování jde o celek jako takový v zájmu dosažení uvolněné atmosféry, příznačné pro každý skutečně jazzový projev. Ostatně už samotná jména přizvaných instrumentalistů, patří do souhvězdí našeho současného jazzu, leccos napovídají. První samostatné album Evy Svobodové přichází na trh přibližně deset let po jejím příchodu na jazzovou scénu. Na začátku sedmdesátých let debutovala se Steamboat Stompers a prošla poté řadu našich předních revivalistických skupin včetně Jazz Fiddlers a Traditional Jazz Studia, než v roce 1975 zakotvila v Classic Jazz Collegiu, s nímž zpívá i nahrává dodnes. Ale zároveň - souběžně se svojí aktivitou na poli tradičního jazzu - zpívala s Velebného SHQ i s dalšími hudebníky, v jejichž sousedství se prezentuje na této desce. Zdánlivé zpoždění, s nímž se její album ocítá na našich gramofonech, je svým způsobem příznačné pro dráhu jazzových vokalistů. Na rozdíl od standardní populární hudby nerodí se jazzoví zpěváci přes noc. Většina z nich, dříve než jejich jména vešla do povědomí širší posluchačské veřejnosti prostřednictvím gramofonových desek, měla za sebou stovky, ne-li tisíce hodin odzpívaných v jazzových klubech a na koncertech. Což je také případ Evy Svobodové. Těch dvanáct let aktivní činnosti na jazzové scéně bylo zároveň dosti dlouhou dobou na to, aby se zpěvačka v jazzu nejenom zabydlela, ale také na to, aby si v něm našla své vlastní místo. Jestliže obecně platí, že zpěvák je tím lepší, čím více vystupuje ze zákrytu svých kolegů, platí to právě v jazzu dvojnásob. A to navzdory tomu, že magický příklad vzorů z kategorie Elly Fitzgeraldové či Sarah Vaughanové tolik přitahuje a svádí k napodobování toho, co je už ve své podstatě nenapodobitelné. Neznamená to samozřejmě, že Eva nemá své vzory. Ale přitom má i dostatek odvahy k tomu, aby ukázala co umí i v původních, pro ni zkomponovaných skladbách. Nádavkem pak s českými texty, které rozhodně patří k tomu lepšímu, co naše tvorba v tomto oboru v poslední době přinesla. Jestliže tedy lze v souhrnu vzhledem k předchozím větám říci, že gramofonový debut Evy Svobodové není senzací, na druhé straně toho není právě málo, s čím na svém prvním a zajisté nikoli posledním albu pro potěšení přátel jazzového zpěvu přichází.