Jako tajuplná neznámá pevnina z moře hudby se začal vynořovat koncem minulého století - zásluhou německé muzikologie - umělecký odkaz Georga Philippa Telemanna (1681-1767). Kdysi populární současník Bachův a Händlův se dočkal své rehabilitace mnohem později než jeho slavní generační vrstevníci. Zpočátku to byl zájem jen teoretický: některé jeho skladby vyšly ve známé edici Památníky německé hudby, pozornost mu věnoval také Romain Rolland ve svém eseji, v němž ho nazývá "šťastným sokem Bachovým". Pravý Telemannův čas přišel až mnohem později - až po druhé světové válce - když se o jeho hudbu začali zajímat interpreti. Pak dostal svou váhu i telemannovský výzkum, který se soustředil začátkem šedesátých let do skladatelova rodiště, Magdeburku. To, co dnes z Telemanna známé, je stále jen pověstný vrcholek ledovce, ale i z toho zlomku Telemannova díla lze soudit o jeho povaze: je to dílo druhově pestré, stylově různorodé, invenčně bohaté.
O Telemannově virtuózním ovládnutí všech dobových tvůrčích proudů se dobře vědělo: byl např. - ač Němec - oblíben ve Francii, a to bylo skvělé vítězství. On sám o této přizpůsobivosti v roce 1729 - to už měl zajištěno pevné postavení nad církevní i světskou hudbou v Hamburku - napsal: "Co jsem vykonal v hudebním stylu, je známo. Nejdříve to byl styl polský, po něm následoval francouzský, pak církevní, komorní a operní styl, a ten, který se nazývá italským a s nímž mám nyní co do činění." Dnes bychom ho pro jeho hledačskou zálibu nazvali patrně experimentátorem. Složil na tisíc instrumentálních suit a na pět set koncertů (údaje badatelů různě kolísají), z nichž se však zachovala asi stovka. Pokud jde o koncerty, nezdůrazňuje autor přiliš jejich virtuózní stránku, ale dbá spíše na melodičnosti a harmonický soulad. Časové údaje o vzniku těchto skladeb, zvlášť z doby před r. 1720, většinou není možno zjistit - a to je i případ zde uvedené Suity pro 2 lesní rohy a orchestr i Koncertu pro 3 lesní rohy a smyčce.
Romantik Robert Schumann (1810-1856) byl oddaným ctitelem klavíru, jemuž zasvětil celé desetiletí své tvorby, pak se věnoval lyrické písni, a teprve potom obrátil pozornost k orchestru a ke koncertní tvorbě. Po slavném Klavírním koncertu a moll platily jeho sympatie lesnímu rohu: nejdříve složil jako by zkoušel terén - sonátu pro lesní roh a klavír, a hned nato Koncertní skladbu F dur pro 4 lesní rohy a orchestr (1849). Zdá se, že tentokrát tu hrála hlavní roli technická stránka nástroje, totiž moderní ventilový lesní roh, vynález nedávné doby, který mohl nyní hrát bez obtíží celou chromatickou škálu tónů a jak interpretům, tak i skladatelům se otvíraly zcela nové výhledy. Schumann jich využil nejenom k měkké, melancholicky zastřené elegické náladě (Romance), ale také k zvučným fanfárám a radostně vyznívajícím pasážím krajních rychlých vět. Na svou dobu - polovinu 19-. století - to bylo dílo nové, průbojné.
Karel Mlejnek