Komentář k původnímu LP Supraphonu (1 10 1200) z roku 1972:

V polovině 17. století se počalo ve Francii užívat loveckých rohů s kruhově vinutou trubicí - "trompes (cors) de chasse", sloužících dosud k signálním účelům, jako hudebního nástroje zajímavé barvy a velkých dynamických možností. Prvým známým dokladem uplatnění tohoto nástroje v orchestru je partitura díla Jeana Baptiste Lullyho La princesse d'Elide (1664). Zásluha o rozšíření francouzského lesního rohu (německy Waldhorn, anglicky french horn) do střední Evropy bývá připisována českému šlechtici Františku Antonínu hraběti Sporčkovi: seznámil se prý s novým nástrojem v Paříži a dal tam vyučit hře na něj dva ze svých poddaných; v Čechách je hra na lesní roh skutečně doložena literárními prameny již v prvých letech 18. století. Asi v polovině tohoto věku začala "zlatá doba" přirozeného lesního rohu (bez ventilů, zavedených daleko později): hledanými hráči byli především Češi a Němci. Lesní rohy zprvu navazovaly na funkci svých loveckých předchůdců tóny intrád a fanfár, pak doplňovaly harmonickou strukturu skladby; skladatelé jim svěřovali stále náročnější úkoly a brzy je začali uplatňovat jako nástroje sólové: vznikla řada koncertů pro jeden či dva lesní rohy a orchestr.
Joseph Haydn (1732-1809) vyšel vstříc oblibě lesního rohu jako koncertantního nástroje několika skladbami. Jedinou z nich, koncert D dur (Hoboken VII. d:3), lze přesně datovat. Z dalších dvou koncertů je onen v D dur (VII.d:1) nezvěstný. Rovněž nezvěstný je jediný Haydnův koncert pro dva lesní rohy v Es dur, jejž Hobokenův tematický katalog (VII.d:2) uvádí incipitem. Ten je obdobný, nikoli však totožný s počátkem koncertu Es dur pro dva lesní rohy, nahraného na této desce. Švýcarský profesor Edmund Leloir jejj připisuje Josephu Haydnovi: Francouzi jej vydali na gramofonové desce rovněž se jménem tohoto skladatel. Nelze však vyloučit, že jde o dílo jiného autora, snad Haydnova bratra Michaela.
Benátčan Antonio Vivaldi (1680-1743) se velmi zasloužil o rozvoj instrumentální hudby, jmenovitě nástrojového koncertu. Jeho Concerti grossi, členěné do tří vět podle italské formule "rychlá - pomalá - rychlá", v sólistické skupině - concertino - obsazované rozmanitými kombinacemi smyčcových a dechovývh nástrojů, i jeho četně skladby pro housle, flétny, fagoty atd. s orchestrem obsahují všechny základní prvky útvaru nástrojového koncertu, jak jej nazíráme dodnes.
Vivaldiho německý současník Georg Philipp Telemann (1681-1767) patří k nejplodnějším hudebním skladatelům: napsal prý víc děl než Bach a Händel dohromady. Jen jeho orchestrálních suit se počítá na tisíc. V nich Telemann navazuje na francouzský styl, který poznal jako gymnasista v Hildesheim(u) a později jako kapelník v Sorau studiem děl J. B. Lullyho a A. Campry (Campra). Jeho skladba pro dva lesní rohy, smyčcový orchestr a continuo je v podstatě takovouto francouzskou suitou, ovšem se zdůrazněnými sólistickými prvky obou dechových nástrojů.
Bratři Bedřich (1939) a Zdeněk (1945) Tylšarové vystudovali hru na lesní roh na konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Bedřich Tylšar se stal po dvouletém působení v orchestru Münchner Philharmonie sólovým hornistou Symfonického orchestru hl. m. Prahy (FOK); vyučuje též na pražské konzervatoři. Zdeněk Tylšar, laureát mezinárodních soutěží (Mnichov, Pražské jaro) je členem České filharmonie.
Jiří Berkovec