Komentář Jiřího Černého k původnímu vydání LP 81 0661-1 311 Pantonu v roce 1989:

"Sako čiriklo peskeri gil'i mi gil'avel"
(Ať každý pták zpívá svou píseň)
Hudebnost Romů je legendární a svět ji zná ve všemožných podobách, od operetní až po koncertantní, jak dosvědčují jazzový fenomén Django Reinhardt, nebo jiný kytarista rodem z Francie, flamencový ekvilibrista Manitas de Plata.
Ale dějiny hudebních druhů psala i další romská jména: Michal Burano (s písní Syg Sygedyr) v polském rocku, Valentin Bagljajenko ve stylizacích ruského folklóru, Rada a Nikolaj Volšaninovi, Petr Demetr, Roze Dželakajeva a další v programech divadla Romen, Antonín Gondolán v českém jazzu 60. let a následujících pokusech o formu popfolku. Korman a Gadžor v Třešňákově folkrockovém triu, horňácký rod Kubíků v hudecké muzice, jež okouzlovala už Leoše Janáčka, a nejnověji Iva Bittová jako pěvecký, houslový i autorský samorost, jemuž nestačí rozměry žádné formové škatulky. Už tentokráte, spíš na mých osobních zkušenostech založený výčet, by nám poskytl přepestrou zvukovou paletu sytých barev, právě takových,
jaké mívají Romové rádi a do jakých se o slavnostech oblékají. A přesto mezi lidmi setrvává představa o jediné pravé romské hudbě, syrové a živočišné, v níž nevadí, když sem tam něco spadne pod stůl, byť by to někdy i nota byla.
Romantická představa z Hejdukových Cigánských melodií o jestřábovi, který nevymění své trněné hnízdo ani za klec z ryzího zlata.
Točkolotoč, skupina žitavských bratří Peštů a jejich rodinných příslušníků, se do takové vysněné podoby nevejde a zprvu se nevešla ani do ustálených estetických měřítek některých svých posuzovatelů. Slyšel jsem ji poprvé zjara 1985
na krajské východočeské Portě ve Svitavách a byl jsem stejně nadšený jako už předtím Pavel Lohonka, který mě na ni upozornil. Jenomže hlasování v porotě vypadalo všelijak, jeden porotce dal Točkolotoč mezi devíti skupinami až na deváté místo. Co se dělo v porotě dál, připomínalo tahanice o poslanecký mandát Borise Jelcina a taky to nakonec tak šťastně dopadlo: kolem půlnoci jsme rozhodli, že se Točkolotoč kvalifikoval na celostátní finále Porty do Plzně, se třetím místem a odřeným hřbetem. Vedoucí skupiny Jiří Pešta, kytarista, který si do svého neortodoxního stylu leccos odvodil z pozorování hry na cimbál, tu noc samou radostí a zodpovědností nespal.
"Ty je neznáš, počkej, jak zpychnou a nebudou chtít nic dělat," sýčkovali samozvaní znalci Romů. Opravdu jsem kluky ze Svitav (Čhave Svitavendar) vlastně ještě neznal. Nic jsem ještě nevěděl o jejich ctižádostivosti a pracovitosti.
Na plzeňských pódiích se stali jednou z atrakcí, odvezli si tzv. malou Portu. Rok nato už velkou. A za další rok žádnou, třebaže byli lepší než kdykoli předtím.
"Když oni už nejsou tak cikánští", dostalo se mi vysvětlení z povolaných úst.
Jací tedy doopravdy jsou?
Většina z nich začínala koncem 70. let ve svitavské Verzi 5 a to byl jasný rock. Bratři Gejza, Jiří, Milan a Mirek Peštové se s touhle hudbou dostali až do finále pražského Beat salonu. Pak ale jednoho dne přišel jejich mladičký strýc Bartoloměj Vaško, že by si měli založit takovou skupinu, co by hrála jejich nejvlastnější muziku, romskou. Ale protože neměli cimbál ani housle, řekli si, že budou hrát folk; popravdě moc nevěděli, co to vlastně je. Důležitější bylo, že získali naráz dva vynikající členy,
své bratrance Ondru Poláka (kontrabas) a Milana Bendíka (sólový zpěv, kytara). Začali si říkat Točkolotoč, podle dětských zkomolenin slova kolotoč. Vývojem, vzájemnými hádkami a ohlasem publika zvolna dospěli k tomu, že si budou hudbu i texty psát sami. "Obsahují romantické příběhy lásky, které jsou typické pro naši mentalitu", charakterizoval je Gejza Pešta. "V suchém překladu by zřejmě působily až naivně, ale vystihují například charakter našich děvčat, popisují námluvy a podobně".
Točkolotoč překvapivě rychle vytvořil svůj osobitý autorský a interpretační styl, obsahující prvky romského a moravského folklóru, tuzemského folku rocku. Je rozeznatelný podle obou sólových zpěváků, Gejzy Pešty a Milana Bendíka, typicky romských sborů, melodiky Jiřího kytary a Mirkovy mandolíny a efektních, nicméně spontánně působících mnohovrstevnatých rytmů.
Vtěstnat tento styl do drážek prvního skupinového alba se Točkolotoč pokusil během pěti dvoudenních nahrávání v brněnském rozhlase. Zvukový mistr pracoval s Točkolotočem tak, jak je u něj zvykem, ať jde o Wabiho Daňka nebo Ivu Bittovou:
s pochopením a naplno. Po tuhle hudbu ještě žádná pravidla nejsou, na to je příliš nová.
A to by ji mělo odlišovat od toho, čemu jsme už přivykli.