Českou kvartetní tradici reprezentuje v naší době celá řada ansámblů mezinárodní pověsti.
Talichovo kvarteto zastupuje generaci středního věku. Jeho členové začínali - jako většina kvartetních souborů - na konzervatoři v roce 1964 pod vedením zkušených pedagogů, zejména prof. Josefa Micky, který kdysi vyslal do světa Smetanovo kvarteto. Svou odhodlanost vydat se po náročné umělecké cestě svých předchůdců vyjádřilo i svým pojmenováním po legendárním českém dirigentovi Václavu Talichovi. V roce 1970 se stalo laureátem Evropské asociace hudebních festivalů a zahájilo svá velká světová turné. Během let si vytvořilo bohatou diskografii, jejímiž vrcholy jsou komplety kvartetů Beethovenových (Diapason d'or), Mozartových, Bartókových a Dvořákových (Grand Prix de l'Académie Charles Cros).
Nepřekonatelným mistrem kvartetní kompozice byl koncem 18. století Josef Haydn (1732-1809), vlastní inspirátor kvartetní formy a její dovršitel. Smyčcový kvartet g moll op. 74 č. 3, přezdívaný "Jezdecký" podle typického rytmu první věty, je pozdním dílem roku 1793, kdy Haydn sklízel triumfy v Anglii.
V klasickém repertoáru se jméno Františka Adama Míči (1746-1811) neobjevuje často, neboť jeho dílo je většinou nevydáno. Člen rozvětveného hudebního rodu, jehož ohniskem byly moravské Jaroměřice nad Rokytnou a tamější questenberský zámek, se věnoval hudbě vedle svého úřednického povolání ve státní správě. Jeho skladby - mezi nimi 8 kvartetů - vycházejí z klasických vídeňských vzorů. O tom svědčí i "přidavkové" rondo ze Smyčcového kvartetu C dur.
Představitel české moderní hudby našeho století Bohuslav Martinů (1890-1959) usiloval po první světové válce o hudební projev, který by odpovídal vzrušené dobové atmosféře, provázející převratný civilizační pohyb. Inspiraci našel v Paříži, tehdejší křižovatce světového umění. Od roku 1923 až do začátku světového válečného konfliktu žil a tvořil v městě na Seině. 2. smyčcový kvartet (1925) je jedním z prvních děl jeho nové, věcnější a asentimentální orientace. 7. smyčcový kvartet - Concerto da camera (1947) je už polodem zcela jiné doby: Martinů jej komponoval za svého pobytu ve Spojených státech amerických a jako téměř ve všech skladbách americké éry se autor v tomto posledním kvartetním díle tradičnějšího ražení vyrovnával s dlouhodobým odloučením od domova.
Tvorba Igora Stravinského (1882-1971) z let kolem první světové války a po ní jsou příslovečně stručná, oproštěná. Po baletu Svěcení jara (1913) s jeho maximalistickými požadavky na orchestrální zvuk změnil stravinskij obratem ruky svůj styl: ruský přízvuk z jeho hudby nezmizel, avšak projevoval se v nové zvukové a barevné podobě. Na vrcholu této vývojové křivky jsou první neoklasická díla (Pulcinella, Italská suita), a také Concertino pro smyčcové kvarteto (1920) jako výraz nové estetické hodnoty.
Karel Mlejnek