Komentář k původnímu supraphonskému LP DV 10142 z roku 1964:
"Živě nahrávané" jazzové snímky z koncertů nebo z jazzových klubů mají mezi příznivci jazzu dobrou tradici. Mohou totiž někdy nejlépe zachytit "denní chléb" jazzu, bezprostřední a nepřipravované výkony hudebníků, včetně jedinečné a neopakovatelné atmosféry; proto se značně liší od pečlivě připravovaných nahrávek ve studiu.
Naproti tomu je ovšem nahrávání "živého" jazzového koncertu vždycky spojeno s jistým rizikem. U hudby, v níž tolik závisí na okamžité formě hudebníka, lze stěží říci předem, který z nahraných snímků bude skutečně možno použít. Jen nepatrné procento našich jazzových koncertů je u nás profesionálním způsobem zachycováno na trvalý zvukový záznam. A tak je nutno říci, že konečná tvář desky "Jazz na koncertním pódiu" byla určena nejen skutečnou úrovní českých a slovenských jazzových koncertů v rozmezí několika měsíců na přelome let 1962 a 1963, ale také tím, co bylo z těchto koncertů k dispozici na vyhovujících zvukových záznamech. Jelikož každý snímek zachycuje přitom i typické akustické ovzduší sálu, v němž byl pořízen, bylo mimo to nutno seskupit nahrávky do několika větších celků, které by zabránily přílišnému roztříštění jednotlivých snímků zvukově odlišných.
První z takových celků zachycuje výkony tří amatérských souborů na tradiční jazzové přehlídce, kterou každý rok pořádá v pražské Lucerně Kruh jazzové a moderní taneční hudby při SHV. Bylo by možno říci, že výběr zachycuje tři odlišné generace našeho amatérského Jazzu: první, hráčsky nejstarší, reprezentuje více než desetiletá zkušenost Pražského dixielandu, který tu znovu předvádí spontánní dixielandovou hudbu swingového a mainstreamového ražení. Druhou generaci představuje ústecké Jazz Combo - jeden z řady vyspělých amatérských souborů, orientovaných především na moderní jazz, jejichž vzrůst od konce padesátých let svědčí o živém jazzovém kvasu v našich krajských i okresních městech.
K nejmladší generaci náleží pak členové třetího souboru, zachyceného na koncertu v Lucerně. Věkový průměr členů Junior Tria nepřesahoval totiž v době koncertu 14 let. Od té doby prokázal soubor rychlý růst a lze jen doufat, že brzy budeme mít příležitost konfrontovat tento první, dnes již možno říci historický snímek, se záznamem jejich nynější hry.
Druhá polovina první strany desky obsahuje snímky nahrané na druhém z cyklu jazzových koncertů Studia mladých v koncertním sále bratislavského rozhlasu. Bez slovenského jazzu nebyl by dnes obraz jazzového dění v Československu úplný; na druhé straně je však nutno konstatovat, že zvuková dokumentace slovenských souborů (téměř výhradně amatérských) skýtá daleko omezenější výběr, než je tomu u souborů českých. Snímky, které byly k dispozici zachycují jednak dravý a živelný Traditional club, typický "školní" soubor mladičkých hudebníků, kterí si v hudbě revivalistického typu vysluhují první ostruhy budoucích jazzmanů, jednak snahy moderního slovenského jazzu ve skupině Combo 4, v níž tehdy působili dva z pionýrů slovenského jazzového hnutí: basista Gustáv Riška a kytarista Karol Ondrejička.
Zatímco první strana byla věnována amatérským souborům, z nichž všechny (kromě Pražského dixielandu) byly poprvé zachyceny na gramofonové desce, všimá si druhá strana našich orchestrů profesionálních - Džezového orchestru Československého rozhlasu a S+H Kvarteta. Jelikož však právě zvuk velkého orchestru (zachycený navíc ještě v akustice Domu umělců) která těmto účelům naprosto nevyhovuje) je nejméně vhodný pro "živou" nahrávku, soustředil se výběr snímků Jazzového orchestru Československého rozhlasu především na jeho malé skupiny se sólistickými výkony Milana Ulricha, Rudolfa Rokla a Luďka Hulana. Obě skladby S+H kvarteta, hrajícího ještě před velkým stylovým zlomem, k němuž došlo v létě 1963, a bez bicích nástrojů, mají dnes téměř dokumentární význam. Jejich srovnání s novějšími záznamy téhož souboru může totiž říci leccos zajímavého o vývoji, který nynější S+H kvintet od té doby urazil.
Dr. Lubomír Dorůžka