Z komentáře k původní LP 1110 1393 z roku 1974:
Legendy, napsané v roce 1881, tvoří náladově vážnější a poetičtější protějšek k Dvořákovým slavným "Slovanským tancům".
Převládá v nich něha poezie a vyznačují je mnohé rysy skladatelovy vyhraněné tvůrčí osobností, jeho bohatá hudební fantazie a mistrovství kompoziční práce.
Představa legendy není u Dvořáka zcela vyhraněna. Je to typ drobnější hudebně básnické formy, v níž i myšlenky zdánlivě jasné a veselé jsou obestřeny nádechem idyličnosti a tajemného šerosvitu nebo zas hrdinskou náladou dávnověku. Zpívají o lásce a touze, nadšení a slávě, bolesti a odříkání. Střídají se v nich nálady vážné, laškovné i roztoužené v rytmicky a melodicky živých kontrastech. Mají půvab lidových maleb na skle: třpytí se leskem širokých ploch své melodiky a plýtvají rozmarným bohatstvím své barevně zjednodušené, ale přitom syté instrumentace. Jsou nadány vnitřní cudností, jež jejich prostý a bezprostřední výraz zjemňuje a zvroucňuje. Legendární světci a hrdinové byli v lidových přdstavách zosobněním lidských ctností. Je úzká příbuznost typů ve stylizaci a idealizaci lidových malířů a lidových básníků. Antonín Dvořák vystihl ducha této primitivní tvorby a romantizoval i dramatizoval ji svým osobitým hudebně poetickým přepisem, zachovávaje zároveň formu symfonické miniatury. Deset hudebních portrétů legendárních postav je zároveň deset citově hluboce rozechvěných záběrů z českého a moravského života, kde vzduch české a moravské krajiny dýchají mužové, ženy a děti našeho lidu.