Široká škála zvukových možností, rozsah od sametových hloubek po vroucně znělou houslovou polohu, schopnost lyrického výrazu i oslnivé virtuozity - to vše přineslo violoncellu mezi ostatními smyčcovými nástroji nejen svébytné postavení, ale také nevšední uplatnění, zejména v období hudebního romantismu.
Antonín Dvořák (1841-1904) tak vrámoval do tanečního tématu svého Ronda g moll dvě roztoužená a jedno lyrické zastavení a intermezzo Klid lesa - část původně čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy - vybavil v cellové úpravě zpěvnosti a poezii, jimiž původní žánrový obrázek přiblížil již ryze hudebnímu nokturnu. Také Dvořákův žák a později zeť Josef Suk (1874-1935) volil pro svou ranou Baladu a Serenádu hudební stavbu nezávislou na obsahu, ačkoli zvláště u Balady dal tušit i mimohudební inspiraci. V často hrané Serenádě pak uplatnil s výraznou melodikou a taneční stylizací také svou typickou jemnost a citovost. Další dyptych tvoří Adagio a Allegro Roberta Schumanna (1810-1856), komponované původně pro lesní roh, později však autorizované také ve violoncellové úpravě. Prvá část prozrazuje skladatelův blízký vztah ke světu písní, druhá, napjatě gradující, přináší kontrastní protějšek s dravým rondovým tématem.
Další tři skladby představují různé druhy koncertně vděčných úprav. Mélos blízký písni beze slov proslavil třináctou část orchestrálního cyklu Karneval zvířat Camilla Saint Saënse (1835-1921): violoncellové sólo zde v nostalagické árii představuje zpěv labutě. Krajní virtuozity jako zcela opačného pólu možnosti nástroje využívá ideálně zvukomalebná cellová úprava intermezza Letu čmeláka z opery Nikolaje Rimského-Korsakova (1844-1908) Pohádka o caru Saltanovi. Konečně Apres un reve Gabriela Faurého (1845-1924) - původně vokalíza - otevírá ještě další svět: přirozenou zpěvnost, bezstarostnou náladu a spontánní dynamické klenutí.
Všechny skutečně rozmanité výrazové možnosti nástroje jako by pak v závěrečném Pezzu capricciosu shrnul zvuk a typicky zpěvná ruská melodika tu prolínají s bravurními pasážemi, které se ve své době dotýkaly hranic technických možností tehdejších virtuosů.
Jan Králík