Z obalu původní EP desky (8135 0161): Podle Martina Kratochvíla se příznivci skupiny Jazz Q dělí do dvou kategorií. Zatímco jedna vyžaduje, aby se v programu také zpívalo, tu druhou zajímají výhradně instrumentální skladby. Nalézt za této situace ideálního vokalistu ke čtyřem hudebníkům skupiny je velice obtížné: že to však bude právě Jana Koubková, s tím počítal opravdu málokdo.

K novému spojení došlo skutečně náhodně: když Martin Kratochvíl uslyšel výtečnou dlouhohrající desku Horkého dechu, pozval Janu Koubkovou nejprve jen jako hosta do jednoho ze svých koncertů. A protože byla výborná, tak se také hned spolu dohodli na další soustavné spolupráci. Podle Martina Kratochvíla má Jana obrovskou přednost v tom, že reprezentuje současně obě linie, o něž vedoucímu Jazz Q vždycky šlo - jak tu instrumentální, tak také tu trochu "komerčnější", nebo lépe řečeno - srozumitelnější pro širší okruh posluchačů. A navíc má i onen nevšední dar přirozeného jevištního působení, a tak kdykoli přijde na pódium, hned se něco děje.

A toto původně náhodné a nečekané spojení už také přineslo své první plody. Dva ze série společných debutů najdete i na tomto albíčku, které je dalším milníkem na dnes už vyšlapané cestě Kratochvílova Jazzu Q v našem hudebním životě. Poprvé se tu totiž na gramofonových snímcích soubor představuje nejen s Koubkovou, ale i s novou rytmikou. Velkým přínosem je bubeník Pavol Kozma: má blízko k jazzu, v němž vyrůstal, ale je stejně doma i v daleko tvrdší muzice. Martin Kratochvíl je s ním navýsost spokojen - a to už je co říci, protože právě na tomto náročném postu docházelo ve skupině nejčastěji ke změnám. Čerstvější novinkou je výměna basisty: Přemysla Fauknera, který se jako virtuózní hráčská individualita vždy více soustředil na sólující projev, nedávno zastoupil Jiří Veselý. A právě díky jemu nová rytmika více "tvrdí" muziku. Veselý sice není jazzman, a také to o sobě neříká, ale jeho jazzové nahrávky jsou stejně kvalitní jako všechny ostatní…

Sólovým kytaristou je už tradičně František Francl a klávesové nástroje pochopitelně obhospodařuje sám Martin Kratochvíl, který se po prvotním okouzlení syntezátory opět vrací k přirozenějším zvukům. Jeho staronovým objevem je elektrické piano Fender; ovládá je dokonale především v technice úhozu. Můžete si to ověřit ve skladbě Zlý sen, která je dokladem opětovného příklonu Jazz Q k líbivým coreovským melodiím, především ve srovnání s harmonicky komplexnějšími skladbami na už vydaných LP deskách.
Obě skladby na tomto albíčku totiž představují jakousi vylehčenější větev repertoáru Jazzu Q - tedy spíše hudbu pro radost s jednoduššími harmonickými strukturami, na něž se lépe hraje, protože ucho už předem pozná, co asi bude následovat. Prostě repertoár pro oddech i potěšení jak posluchačů, tak i samotných hudebníků.

Obě nahrávky byly pochopitelně pořízeny s využitím playbacků a základní záznam je dále vyšperkován mnoha dalšími hlasy. Zlý sen má blíže k jazzovému pólu: vyznačuje se rozdrobenou rytmikou s přidanými dalšími bicími nástroji, základní rytmické pásmo plyne pod hezkými harmoniemi a končí na Kratochvíla nezvykle - třemi durovými akordy. Hodně jsou využity syntezátory, ale tak nenásilně, že neporušují téměř "akustický" zvuk celého snímku. Ovčí vlna je zase zvukově komplikovanější: střídají se plochy poklidu s polohami vzrušenějšími až do exaltovaného speciál chorusu. Znalci hudby Jazzu Q v obou případech neomylně poznají rukopis tvůrce obou snímků, protože Martin Kratochvíl si je navíc sám podle vlastních představ smíchal. (Sleeve-note Stanislav Titzl, 1984)