Komentář k původnímu LP 8116 0025 Pantonu z roku 1980:
Sedmý kvartet Bohuslava Martinů má podtitul "Concerto da camara". Skladatel jej připsal své ženě a tato hudba "pro domo sua" má všechny kvality pokorně sloužícího umění. Řada sedmi kvartetů, mezi nimiž jsou díla tak hluboká a brilantní jako druhý, třetí, pátý kvartet, je tedy dovršena skladbou sledující vzácný a opomíjený ideál klidné, klasicky prosté hudby. Hudby ztraceného ráje Haydnova a Mozartova - v soudobém myšlení i tvůrčí osobitosti. Zračí se v těchto dílech i příkladný povahový rys skladatele, prosvítající nejen ze svědectví jeho přátel, ale i z jeho hudby a projevů literárních. Skromnost, nevtíravost, srdečnost. Takto psal o komorní hudbě: "Nemohu vyjádřit potěšení, jaké mám, když začnu skládat komorní hudbu - potěšení, s jakým vedu ty čtyři hlasy. Vy mi rozumíte: po pěti symfoniích pro velký orchestr se člověk cítí v kvartetu jako doma, intimně, šťasten. Venku prší a stmívá se, ale ty čtyři hlasy to nepozorují, jsou neodvislé, svobodné, dělají, co chtějí, a přesto tvoří harmonický soubor, utvářejí cosi, jakousi novou podstatu a harmonický celek: to podtrhuji, poněvadž je to tak vzácné v této chvíli na tomto světě.
Concerto da camera pro smyčcový kvartet je z roku 1947. Toto období se vyznačuje jistým odmlčením skladatele; velká díla symfonická či scénická byla v té době nad fyzické síly Martinů, postiženého rok předtím těžkým úrazem. Nicméně i "drobnosti" z vleklé rekonvalescence prozrazují mistrovskou ruku.
Profil skladatele tak všestranně založeného, jako byl Bohuslav Martinů, by byl silně zkreslen, kdyby se na něm nepodílela i tvorba operní. Jestliže však ve všech oblastech jeho tvůrčí činnosti je více než obtížné nalézt charakteristické dílo jako představitele určitého proudu nebo období, na poli patnácti dokončených oper je to už zcela vyloučeno. Ne proto, že ukázky mohou jen stěží nahradit plastický divadelní projev a jeho dramatickou kontinuitu; proto však, že jde a zcela výjimečné rozpětí výrazu uvnitř jednoho žánru. A tak snímek přináší pohled do světa dvou posledních oper Martinů.
Řecké pašije (1956-1959) měly premiéru v Curychu pod taktovkou Paula Sachera v roce 1961. Martinů byl tehdy již mrtev a stejně tak i autor literární předlohy, románu Kristus znovu ukřžovaný, Nikos Kazantzakis. Tisk o opeře referoval v superlativech: "Především je to hudba, jež činí tuto operu tak naléhavou pro díváka. Vznešenost a vážnost výrazu nepřinášejí s sebou nutně ještě umělecká díla; v tomto případě hrají však důležitou roli. Jako překvapivý počet jiných skladatelů obrátil se Martinů v tomto posledním díle k jednoduchému, nekomplikovanému stylu, který by bylo možno považovat za staromódní. Ale třebaže harmonie, rytmy, melodie jsou "konvenční", je způsob, jímž s nimi Martinů pracuje, nápaditý a tvůrčí. Ukazuje se, že je stále ještě možné dát nový význam tradičním hodnotám. Jiné noviny: "déle jak deset minut ovládalo slavnostní auditorium premiéry nadšení; v posledních deseti letech jsem nezažil tak spontánní triumf žádné soudobé opery."
Ariadna (1958), jednoaktová opera podle divadelní hry Theseova pouť Georgese Neveuxe, vznikla zčásti jako odpočinek - odpočinek od námahy, kterou přinášela práce na Řeckých pašijích. Starý námět Neveux aktualizoval; posílil v něm psychologický podtext, boj s bájným Minotaurem pojal jako boj odvážného hrdiny se sebou samým, s oním alter ego, jež v muži rozněcuje láska. I u něho však příběh uzavírá osaměla opuštěná hlavní postava. Té dává Bohuslav Martinů zpívat své Lamento d'Ariadna, Ariadnin nářek; strhující velkou árií, která si v ničem nezadá se svými velkými předchůdkyněmi z hudební historie. Málokdy se v české hudbě podařilo navázat na antickou látku tak tvůrčím a přesvědčivým způsobem.
Jaroslav Mihule